Jak jsem pochodoval aneb Tak přísaháme!

Každý kdo byl na vojně to zná! Nablýskané boty, vyžehlená uniforma, natěšení rodiče, vyleštěný samopal, pochodový krok a hromové zvolání, které z nás udělalo vojáky.

Připravovali jsme se na ten den celý měsíc. Od budíčku do večerky jsme nacvičovali pořadový krok a před usnutím nám v hlavách zněl text slavnostní přísahy. Pro pořadový krok jsem neměl zrovna nejlepší průpravu. Z tanečních jsem prchal už v první přestávce a při závěrečné jsem se schoval na záchodě. Takže když nám velitel řekl, že pochod je jako tanec věděl jsem, že je zle!

„Zvedáme nohy do výše kanad, vy hovada!", láskyplně na nás křičel pochodový mistr a já pochodoval a pochodoval. Ostatní činnosti, bez kterých se voják neobejde, jako například vpravo vbok, vlevo vbok, čelem vzad či nástup na oběd jsem již ovládal, ale to pochodování mi nešlo. Jak já se bál, že ten slavný den ostatním klukům zkazím! Co když si snoubenka mého kamaráda všimne, že nezvedám nohy dostatečně vysoko? Jak se jí jen podívá do očí?

Den „D" nastal. Náměstí podtatranského města Kežmarok bylo nabito k prasknutí a my vyrazili k slavnostnímu pochodu. Muzika hrála, břinkala a my v jejím rytmu zvedali nohy do výše naší perfektně vyleštěné obuvi. Vtom někomu utekla nota, nějaký trumpetista se ufoukl a bylo po pochodu. Přímo před čestnou tribunou a před zraky vyděšeného sovětského generála jsme to zkazili všichni. Prošli jsme tam jako žáci základní školy při prvomájovém průvodu.

Ale dopadlo to dobře, tresty se nekonaly a toho trumpetistu snad taky nepopravili. Přísahu jsem měl za sebou a byl jsem konečně pravým vojákem . Myslel jsem si, že to bylo naposled, ale spletl jsem se.

Po půl roce jsem byl přeložen do Holýšova. Zde bylo vždy málo nováčků a tak by přísahy nevypadaly moc bombasticky. Ono koukat na pochodující třicetihlavý regiment nevypadá moc světově a tak bylo třeba povolat zbytek pluku. Tentokrát to nebylo na náměstí, ale konalo se to přímo v kasárnách. Opět se dostavili natěšení rodiče (tentokrát to nebyli naší rodiče), vyleštila se obuv a už se pochodovalo. Ona přehlídka na Rudém Náměstí vypadala sice lépe, ale i tady se bylo na co dívat.

Podruhé jsem si zakřičel tu formulku „Tak přísaháme!" a bylo hotovo. Tentokrát to ale bylo smutnější. Skuteční nováčci vyrazili na vycházky a kompars musel ( v zájmu bojové pohotovosti) zůstat v kasárnách. Nováčci šli na pivo a my zůstali i bez vody. V kasárnách totiž už několik desetiletí netekla pitná voda a proto nás zásobovaly cisterny. Vodou se vždy naplnily velké gumové vaky a z nich jsme čerpali vodu my. V den přísahy si zástupce pro týl uvědomil, že do kasáren příjdou civilisté. „Jak to bude vypadat?" Proto jsme hned ráno veškerou vodu vypustili a vaky schovali. Další cisterny přijely až za dva dny....

Za půl roku jsem přísahal znovu. To jsem si ale připravil zásobu tekutin. A nejen vody! Přeji hezký den.