Kolik jazyků neznáš, tolikrát se v cizině najíš!

Jako člověk prý stojím na nejvyšším stupni potravinového řetězce ale jako osoba, určitě stojím na nejvyšším stupni jazykové neschopnosti. Ale i přesto jsem vyrazil do ciziny!

Nějak se to povedlo a i já jsem zakoupil letecký zájezd k moři. Půl roku před odletem to bylo relativně levné, děti měly pobyt zdarma a slovo Mallorca znělo tak exoticky. Svou hrůzu z letadel nějak překonám a vydám se za hranici všedních dnů. Děti uvidí moře dříve než já, neboť mi táhlo už na patnáct, když jsem poprvé a taky naposled smočil palec v ledové vodě Baltiku.

Už několik týdnů před odletem jsem cvičil základní fráze ve Španělském jazyce. Buenos días, buenas tardes, adiós , la playa a hlavně la cerveza, to byly ty výrazy, kterými jsem ohromoval celou rodinu. S takovou slovní zásobou se na tom středomořském ostrově určitě neztratím!

Nadešel den „D". Dal jsem si pár panáků, do letadla totiž střízlivý nevlezu a vyrazil jsem směr letiště. Tady přišel první šok. Společnost, která nás měla vzdušnou cestou dopravit na Mallorcu si totiž pronajala jinou, tureckou společnost, která poskytla piloty, letušky i toho ocelového ptáka, který mne i mou rodinu odnese k tomu moři. Slova jednoho spolucestujícího: „Jsou to Turci, začínám mít strach!" mi dodala opravdové sebevědomí! Co jsem komu udělal!

Ještě jsem se nerozloučil se životem a už jsme byli ve vzduchu. Let byl příjemný, jen jsem si to pokazil v závěru. Pilot s námi plácnul o přistávací plochu letiště Palma da Mallorca, cestující zatleskali a já se odpoutal a zamířil k východu. Sííd plíís, křičela ta hezká turecká letuška a tlačila mne zpátky do sedadla. Proč? To není jako v divadle? Tady se hned po potlesku neutíká do šaten a domů? Asi ne....

Po neuvěřitelných problémech se zavazadly na letišti (pár se jich zatoulalo, moje to naštěstí nebyly), jsme se konečně ubytovali. Pár metrů od pláže, všude klid a Němci, moře modré a studené jako dobře načepovaná dvanáctka u nás v hospodě. Prostě idyla....

Kdybych měl popisovat všechny zážitky toho týdne, tak bych musel napsat knihu. A to myslím většina z vás nechce. Takže se jen troch rozepíši o stravování, neboť i na dovolené našinec přijímá potravu. Po prvních, tak zvaně paštikových dnech, jsme se rozhodli, že si dáme něco v některé místní restaurací. A v restauracích mají jídelní lístky...

Jídelní lístek v té restauraci byl vyveden krásným, ozdobným písmem, v kožených deskách a hned ve třech jazykových mutacích. Španělsky, německy a anglicky. Objednávka byla (nevím proč) na mně. Musím podotknout, že má manželka se na učilišti trochu učila anglicky, synové se na základce taky snaží dostat do tajů Šejkspírova jazyka a jen já byl jazykově vychován na tom, že kalabok je koblížek a že má Tamara pasmatrit i igruški nazavit. Kukla Lóra, zájčik Míška.... Rodina si proto vzala lístek anglický, zatím co já se rozhodl pro německou verzi. Šnicel přece poznám! Ze začátku to dokonce procházelo, až jednou!

Přišli jsme na večeři a zbytek rodiny to zase nechal na tátovi. Kluci už věděli na co mají chuť a tak to bylo jednoduché, ale co si dáme my dva? Už to vidím, kuře na karí! To přece jí Dave Lister z Červeného trpaslíka! To musím ochutnat.

Ukazuji číšníkovi v jídelním lístku tu správnou položku a on na mne vychrlí spoustu španělských slovíček. Žádné nepoznávám.... „Ríís" opakuje číšník a já konečně pochopil, že mluví o příloze. Ukazuje slánku, ve které je pár zrníček rýže, aby sůl nezvlhla. „To já přece vím, ty kluku jižanská, že ríís bude rýže! Ale já nechci rýži, já chci ty křupavé opečené brambory... přece ty frites!"

Nechápe. Jak já to mám jenom naznačit? Mávám rukama a kdyby mi nebylo trapně tak i kopu nohama. „Nou ríís! Frites!" Číšník se pousmál a odešel. Vítězoslavně jsem se rozhlédl po okolí a čekal na ten zázrak. Zázrak se dostavil. Číšník donesl talíř o průměru valašského frgálu a na něm byla ohromná hromada rýže. Na ní byla rozprostřena ta karí lahůdka. Ale to nebylo všechno, další číšník, který byl donedávna jen v záloze, přinášel ještě větší talíř plný křupavých opečených brambor.

Osazenstvo kuchyně se nahrnulo do oken, jen aby viděli, jestli to ten blbý Čech opravdu sní! Snědl! A bylo to dobré, ale od té doby se učím cizím jazykům. Začal jsem od názvů jídel, to je přece to nejdůležitější! Přeji hezký den!