Má svoboda v předposledním roce normalizace aneb Jak jsem se bál medvěda

A kdo by se taky té šelmy nebál? Je to velké, má to drápy, má to zuby, rychle to běhá a dokonce to leze i po stromech. A když to kousne, tak to hodně bolí. Alespoň jsem o tom něco četl...

O Vánocích toho roku by Ježíšek oslavil nedožité (i když) tisící devítisté osmdesáté osmé narozeniny a já se konečně dočkal té kýžené plnoletosti. Konečně jsem mohl plně zodpovídat za své činy a mohl mi být udělen i trest smrti. Jak já se na to těšil...

Samozřejmě jsem se netěšil na to, že bych spáchal nějaký zločin a pak bych hrdě odkráčel na šibenici, ale ten pocit svobody, který mi jako nezletilci chyběl, byl velkým lákadlem. A byl jsem ochoten překousnout i to, že se nade mnou začal houpat Damoklův meč v podobě odvodu a následné dvouleté vojenské služby.

Ale to vše bylo hodně daleko. Měl jsem před sebou skoro deset měsíců svobody, než nastoupím dvouletý trest odnětí této za to, že jsem se nenarodil jako holčička. A tak jsem toho musel využít...

A jelikož jsem dítě léta (narodil jsem se v červnu) tak mi to období začalo právě v létě. A přidaly se k tomu i mé poslední prázdniny. Sice kratší než jsem byl zvyklý, ale přesto byly. Takže HURÁ DO SVĚTA!

Vzal jsem si jen pár stokorun, občanský průkaz, který mne konečně opravňoval ke konzumaci čepovaného piva ve všech restauracích v celé ČSSR, dva podobně postižené kamarády a vyrazili jsme směr Vysoké Tary.

Za startovací místo naší cesty jsme zvolili Nové Mesto nad Váhom. Vím, že pro tři kluky z Ostravska je to docela netradiční start, ale vysvětlení je velmi prozaické. Já a ještě jeden můj spoluvandrovník jsme se zapletli z tehdejším režimem a ve volném čase jsme pracovali jako pionýrští vedoucí. Vlastně instruktoři, protože na vedoucí jsme neměli věk.

Chodili jsme s pionýry do lesa, připravovali je na soutěž "O zlatý list", která byla (zjednodušeně) o neživé i živé přírodě, zpracovávali jsme s nimi různé projekty o ochraně přírody (třeba sledování výskytu raka říčního v jednom klimkovickém potůčku) a dokonce jsme sledovali i kvalitu vody v jednom malém přítoku Odry.  A občas jsme se i ozvali u vedení místního JZD, pokud bylo něco v nepořádku. Takže když to shrnu, byli jsme vlastně komunistickou přípravkou a skrytými ekoteroristy. A myslím si, že jsme byli i sluníčkáři... Ale to sem nepatří. Já jen chci vysvětlit to Nové Mesto nad Váhom.

Právě tam jsme v rámci pionýrského tábora vymývali mozky nevinným dětem a po skončení turnusu jsme měli do těch Tater nejblíže. Ale teď už zpátky k samotné cestě a tomu medvědovi.

Jak jsem už dříve podotkl, času bylo dost. A tak bylo úplně jedno, jestli do nejnižších velehor světa dojedeme ve středu či v neděli. A podle toho to i vypadalo. Navštívili jsme Oravu, Liptov, Spiš... Přespali jsme v lese, na poli, na Spišském hradu, na nádraží.. A nikde jsme nenarazili na nějaké problémy.

Naši první zastávkou byly Bojnice. Ten krásný zámek, kde se natáčela pohádka o šíleně smutné princezně, a k tomu i přilehlá zoologická zahrada. A tam to vlastně začalo. Na zámku jsme totiž viděli vycpaného medvěda, kterého ulovil nějaký šlechtic v minulém (vlastně už předminulém) století v podhůří Tater. A pak jsme viděli párek podobných medvídků v té ZOO. Šel z nich opravdu strach.

A my se začali bavit o tom, jaké to bude, až na nás v těch horách nějaký ten míša zaútočí. Vymýšleli jsme si rúzné hrůzostrašné historky a docela dobře jsme se bavili. Jenže čím blíže jsme byli Lomnickému štítu, tím více nás ty historky děsily. I když si to nikdo z nás ani náhodou nepřiznával. A pak to přišlo...

Po několika dnech putování po Slovensku jsme dorazili na vlakovou zastávku Stará Lesná. Byli jsme v Tarách, byli jsme mezi medvědy. Ono by to i pro nás možná vypadalo směšně, jenže my tam dorazili asi půl hodiny před půlnocí. Do kempu to bylo asi patnáct minut pěšky po silnici vedoucí hustým lesem. Pro nás, medvědím rájem.

Všechny ty hrůzostrašné historky o tom, jak nám medvědi žerou svačinu a jelikož jim naše konzervy nechutnají tak žerou i nás, se najednou zhmotnily. Jenže z které strany ten brtník zaútočí?

Přijde zprava a nebo se vynoří na levoboku? A jak se proti němu ubránit? Všechny tři nás napadla jen jedna věc. Tatranský grizzly napadne jen toho, který bude nejblíže a na ty ostatní se vykašle. Takže nejlepší bude jít uprostřed. Dovedete si představit, jak jsme v tu chvíli vypadali? Byli jsme tři a uprostřed jsme chtěli jít všichni. Takže to vypadalo, jako bychom pletli vrchní patro vánočky. Každou chvíli byl uprostřed někdo jiný a modlil se za to, aby medvěd (pokud tam nějaký bude) vyrazil z křoví právě v tuto chvíli.

A pak se to ozvalo...

To tlumené BRUM - BRUM by vyděsilo i Václava Chaloupka. Na mé osmnáctileté hlavě se objevil první šedivý vlas a pak jsme už jen běželi. A kdyby nebyl vstup do kempu řádně osvětlený, tak ještě tutéž noc nestrávíme v Tatrách Vysokých, ale v Nízkých... A možná bychom doběhli až do Maďarska.

Celí zadýchaní a vystrašení (což jsme si však v žádném případě nepřiznali) jsme si postavili stan a čekali, kdy ten huňáč dorazí za námi. Nedorazil...

Konečně nad východním obzorem vyšla naše životodárná hvězda a my se zase stali hrdiny. Dokonce jsme se vydali do míst, kde na nás ten strašlivý medvěd číhal. A světe div se, to BRUM – BRUM se stále ještě ozývalo. Jenže to nebylo ani z křoví, ani zpoza vzrostlé borovice, ale z kanálu. Ta voda tekoucí potrubím se prostě rozhodla, že bude imitovat Méďu Béďu a... A že udělá ze tří hrdinných puberťáků voly.

Ale taky těm třem puberťákům dala něco do života. Oni už vědí to, že když si z něčeho vsugerují velký strach, tak je vyděsí k smrti i bublající kanál. Přeji hezký zbytek dne a krásný víkend. A zkuste se usmát, je to příjemné.