Není Jako jako Jako aneb Malá dávka přirovnání

Máme po volbách a tak není divu, že se k této události chce vyjádřit kde kdo. A ani já nejsem výjimkou, ale dnes to nebude... Přece nepůjdu s davem jako ovce. Raději si počkám a pak se rozepíšu jako Pulitzer...

A při tom čekání zkusím popsat jeden obyčejný den, očima obyčejného člověka. Člověka, obyčejného jako barevný televizor.

A už máme zase večer. Venku je tma jako v pytli A já si zase připadám o dost starší. Ještě tak tři podobné večery a budu starý jako pitná voda. A aby taky ne, když jsou mé dny podobné jako vejce vejci a všechny jsou náročné jako studium kvantové mechaniky. Ale už i první veliký spisovatel, jistý Mojžíš, začal od začátku a tak začnu jako on.

Každé všední ráno vstávám brzy jako Franz Josef, ale na rozdíl od něj chvátám do továrny. Vlastně nechvátám, ale jako správný moderní člověk jezdím MHD. Síť hromadné dopravy v našem městě je košatá jako stoletý dub, složitá jako teorie relativity a jízdní řády jsou spolehlivé jako délka březosti slonice. Takže se nemůžete divit tomu, že už cestou do práce bývám vytočený jako telefonní číslo.

Úderem šesté hodiny ranní se zapojuji do pracovního procesu. Během několika málo minut jsem špinavý jako kominík a není divu, vždyť makám jako barevný. Někdy si připadám jako v polích s bavlnou. Naštěstí nám naše vedení stále ještě neupřelo přestávku na oběd a tak se po několika hodinách lopoty dostanu do závodní jídelny.

V jídelně mne nikdy nepřekvapí, že tamní šéfkuchař rozhodně nevaří jako Pohlreich. Spíše je to jako Láďa Hruška v době své největší slávy. Polévka chutná jako vývar z ponožek, ale raději to nebudu rozebírat. Nechci, aby vám bylo při popisu oběda v závodní jídelně nevolno. Stačí, že já mám žaludek jako na vodě...

Ale ani ta těžká práce, ani ten nechutný oběd nejsou to nejhorší. Nejhorší je naše vedení. Technicko-hospodářští pracovníci chodí do práce jako do houslí a když už přijdou, tak sedí na svých kancelářských židlích jako vosa na bonbónu a pokud ten svůj olověný zadek zvednou, tak jen proto, aby prudili.

Dorazí mezi dělný lid a chovají se jako by každé ráno snídali Šalamounovo lejno. Myslí si, že jsou chytří jako rádio a přitom jsou blbí jako vagón tupých bruslí. Pohybují se po provoze jako by ho osvobodili a hledají nedostatky. Oči mají jako ostříž a neunikne jim sebevětší blbost. Nedávno dva z nich našli poblíž válcovací tratě prázdnou krabičku od cigaret. Svolali poradu a radili se, jako by tvořili nový státní rozpočet. I když, oni se asi ještě pořád radí, protože zatím žádné nové nařízení ohledně tohoto problému nebylo vydáno.

A za tohle berou platy jako nějací králové. Starosti podřízených přehlížejí jako družstevní lány a chovají se k nám, jako bychom pro ně stavěli pyramidu. A nějaká změna k lepšímu je reálná jako to, že se ještě někdy Bohuslav Sobotka stane premiérem.

Ale člověk si zvykne na všechno a tak se dá přežít i ten den v továrně. Sice nás na konci čeká ještě sprcha s překvapením (poteče teplá či nepoteče?) a důkladná prohlídka na vrátnici. Tam to vypadá jako v Los Alamos a já si myslím, že neválcujeme plechy, ale vyrábíme vodíkovou pumu.

Cestou domů se stavím do hospůdky na dvě piva. A když říkám na dvě, tak opravdu myslím dvě. Jenže on i účet za dvě desítky dneska vypadá jako daňové přiznání. Proto raději zaplatím a odkráčím na zastávku. Tam už to většinou vypadá jako na demonstraci za něco opravdu důležitého a proto je tam tolik lidí. Ale kupodivu se všichni do autobusu vejdeme a můžeme cestovat. Jsem vždy zvědavý, jaký nás poveze řidič.

U nás totiž není žádný obyčejný šofér autobusu, který by nás prostě obyčejně odvezl z bodu "A" do bodu "B". Buď je to nějaký závodník který jede tak, že to vypadá jako by ten autobus ukradl a nebo... A nebo je to řidič, který nám chce ukázat krásy města. Jede s námi jako na safari a chybí jen výklad typu: "Vpravo lvi a vlevo žirafy..."

Konečně jsem doma. Zbitý jako senegalský buben a sedřený jako borůvka. Ruce mám vytahané jako šimpanz a nohy jako konve. Sednu si na gauč a podívám se do televizního programu. Už zase změnili grafiku a já jsem zmatený jako Goro před Tokiem. Ale naštěstí jsem dost inteligentní na to, abych i přesto zjistil, na co se nebudu dívat. Já se vlastně ani na nic dívat nechci. Včera jsem se díval na fotbal a byl jsem nasraný jako brigadýr. Hráli to jako ponocní, i když... Viděl někdo hrát ponocné fotbal?

Raději si půjdu lehnout a vím, že za chvíli budu chrápat jako kanadský dřevorubec. Potřebuji to, protože ráno zazvoní budík a já budu zase zmatený jako včela. A pak to začne na novo. Připadám si jako...

A to je všechno. Neberte to prosím zase tak vážně, ale myslím si, že na každém šprochu je pravdy trochu. A tak i tady se možná najde něco, s čím byste se ztotožnili, nebo ne? Já se přiznám, že něco málo je i z mého života. Všem kdo to dočetl až do konce přeji hezký den a usmějte se prosím. A ještě jedna věc pro hnidopicha, netuším jak chutná vývar z ponožek

P.S. Omlouvám se za velkou frekvenci jednoho slovíčka v tomto blábolu. Ale bylo to schválně. A pokud to někomu vadí, tak sorry jako...