Příroda si cestičku najde vždy a my jsme ji tak nějak ukradení. (fotoblog)

Můžeme se snažit sebevíce, můžeme celou zeměkouli pokrýt betonem, ale jen se na chvíli vzdálíme... Jen se na chvíli vzdálíme a ona nám ukáže, kdo je tady pánem. Vlastně paní.

Ona nám Matka příroda dává najevo svou moc a naši nepatrnost vlastně neustále. Občas se připomene zemětřesením, občas při povodních ukáže, které sloučeniny je na povrchu nejvíce a občas nám silnější větříček odfoukne střechu či popelnice. A aby toho nebylo málo, občas nějaký ten blesk zapálí nějakou tu továrnu.

Ale o tomhle já psát nechci. Já se chci soustředit na to, jak se dívá příroda na naše výtvory, když je opustíme.

Na světě je takových míst opravdu hodně a nejznámějším z nich je ukrajinské město Pripjať. Ale i u nás se pár podobných míst najde. Jedno z nich jsem už zde na blogu několikrát představil a dovolím si ještě pár fotek přidat…

Takže se dívejte, jak si všemocná příroda umí během pár let vzít zpátky to co ji patří. Ona má času dost a tak si prostě počká a pak...

Takže podle těchto fotek je vidět, jak rychle si příroda tu cestičku najde. Opuštěná fabrika je dnes obklopená džunglí, ve které se prohánějí zajíci, lišky, srny a časem by možná dorazil i medvěd. Vím, že je to blbost, ale bylo by to hezké. Jenže... Nic z toho co jsem výše napsal se nikdy nestane. Stromy nevyrostou do větší výšky a budovy se v tom pralese nikdy úplně neschovají. 

Člověk totiž potřebuje prostor a chystá se sem vrátit. Stromy se vykácejí, zvěř se vyžene, budovy se zbourají, půda se zbaví jedů a postaví se... Postaví se nějaká montovaná hala, kde najde obživu mnoho agenturních zaměstnanců. Možná i místních.

Já chápu, že v našem kraji jsou nové průmyslové zóny opravdu zapotřebí a díky Bohu a investorům za každé nové pracovní místo. Ale taky si myslím to, že tohohle místa (skoro uprostřed Ostravy) bude pro nějaký plechový kvádr škoda. Ale s tím nic nenadělám. Přeji hezký den.

P.S. Některé z výše zobrazených budov už bohužel nestojí....