Ještě něco z vojny aneb Krajina, na jakou se nezapomíná

Jedno velké plus přeci jen ta povinná vojenská služba měla. Odvedenec totiž (i když nedobrovolně) poznal kraje, kam by jej osud nikdy nezavál.

cs.wikipedia.org

Tohle byla věc se kterou jsem už před převzetím povolávacího rozkazu počítal a bral jsem to už tehdy jako to jediné dobré, co mne vlastně na vojně může potkat. Rád jsem cestoval po republice, sbíral jsem pohlednice různých malých městeček a vesnic z celého Československa a proto jsem věděl, že za ty dva roky poznám zase nějakou tu novou lokalitu. Alespoň něco...

Proto mi povolávací rozkaz zase tolik radosti neudělal. Kežmarok jsem znal a (velmi) blízké Vysoké Tatry rovněž. Prostě jsem jel do známého kraje. „Naštěstí“ byla vojenská služba dost dlouhá a já se dostal i do (pro mne) absolutně neznámých končin.

Nebudu tady vyjmenovávat všechna místa, kam mne zelení pánové posílali a soustředím se jen na jedno. Tímto místem byla cvičná tanková střelnice v malé vesničce Poleň na Klatovsku. Pravda, mé první seznámení s tímto místem nebylo zrovna příjemné a pár dalších pobytů na střelnici taky nestálo za nic, ale...

Poleň leží ve výšce 458 metrů nad mořem. Rozkládá se z části v údolí potoka Poleňky, větší část, včetně kostela a návsi, však pokrývá nevelkou hůrku. Z východní a jižní strany je chráněna pohořím Bítovy, s vrchy Velký Bítov (713 m), Malý Bítov (668 m) a Doubrava (727 m). V obci je evidováno 5 částí obcí, 200 adres. V obci není evidována žádná ulice. Všechny adresy v obci mají PSČ 339 01. V obci je k trvalému pobytu (nebo jakémukoliv platnému pobytu cizince, azylanta) přihlášeno 300 obyvatel, z toho je 133 mužů nad 15 let, 21 chlapců do 15 let, 127 žen nad 15 let, 19 dívek do 15 let. Tolik Wikipedie...

Ono když vás tam hned ráno přiveze rozvrzaná Praga V3S a vy potom celé hodiny jen tak čekáte na to, až si třikrát vystřelíte z tanku T-72 na terč a potom si dalších pár hodin počkáte na odjezd zpátky do pakárny není žádný med. A pokud je při tom nějakých těch padesát stupňů pod nulou, tak to člověka občas přestane bavit. Ale ani při letním parnu by to asi nebylo nic moc.

Jenže co máte dělat při tom nesmyslném čekání? Já se bavil počítáním poleňských střech, na které byl ze střelnice moc dobrý výhled. Bylo zajímavé, že výsledek této složité matematické operace byl pokaždé jiný... Buď neumím počítat, nebo v té vesnici tak často bourali a stavěli nové domy. Nebo jen střechy.

Jenže časem jsem si tu ves zamiloval. Fascinoval mne pohled na nedalekou rozhlednu „Bolfánek“ v zahradě chudenického zámku a doufal jsem, že se tam někdy podívám. A to se povedlo. Střelnice byla totiž zrušena a armáda se rozhodla, že tam vybuduje něco... Netuším co tam armáda chtěla vybudovat, ale nás použila k výsadbě stromků, které měly z celého komplexu vytvořit prales...

Strávili jsme tam celý měsíc. Vlastně skoro celý, protože nás na víkendy vozili do kasáren, abychom nedělali v okolních obcích armádě ostudu. Každé pondělí jsme se plně vybavení dostavili na místo určení a každý pátek jsme jen tak v teplácích odjížděli zpátky do Holýšova. Výstroj jsme totiž zkapalnili v blízkých hospodách. Píšu blízkých, protože poleňská hospoda byla otevřena právě jen o víkendu.

Konečně jsem poznal zahradu chudenického zámku a dokonce i ten „Bolfánek.“ Poznal jsem okolí Poleňe a zamiloval jsem si jej. Je to krásný kraj a rád bych jej ještě někdy navštívil.

A ještě jednu příhodu, týkající se Poleně, bych rád napsal. Bylo to už dlouho po vojně a já si prohlížel svou starou sbírku pohlednic. A zjistil jsem, že mi v ní chybí právě Poleň. Napsal jsem proto na tamní poštu a světe div se, místní paní poštmistrová mi tu pohlednici poslala. Proto ji touto cestou moc děkuji. Omlouvám se všem, kteří nesnášejí blogy o vojně za článek, který jim zase zvedne krevní tlak a ostatním přeji hezký den.