Proč fandit, když to stejně dopadne blbě?

A vůbec, proč se sportovci chlubí svými ambicemi ještě před závodem? To si neuvědomují, že když se to nepovede, tak budou za blby?

Vždyť těch případů je tak dlouhá řada, že kdyby se kolem ní vedla trasa dálkového běhu, tak se nenajde člověk, který by doběhl až do cíle. Sportovec prostě jede na nějaké to mistrovství, řekne něco o svém předsevzetí a ono se to nějak nepodaří. Národ mu věří a on zklame!

Naštěstí my jsme národ, který už dávno těmto velkohubým prohlášením různých sportsmenů udělal dávno přítrž. Nějaké prohlášení o tom, že tentokrát už snad vyhraju, je bráno jako rouhání (tento termín znají i ateističtí Češi) a je patřičně zkritizováno.

Český „fanoušek“ prostě čeká na nějaká ta překvapení. On nikdy neodpustí nějaká velkohubá prohlášení cyklisty, atleta či lyžaře, ve kterém onen sportovec nastínil svým příznivcům nějakou tu možnost, že by se mohli z jeho případného úspěchu radovat i oni.

Je zajímavé, že podobná velkohubá prohlášení zahraničních sportovců našim fanouškům nevadí. Vůbec jim nepřijde divné, když se k nám dostaví slavný italský či španělský fotbalový tým k zápasu nějakého toho fotbalového poháru a nemluví o ničem jiném, než o svém vítězství a o neschopnosti soupeře. Náš „fanoušek“ to zaregistruje, a když se to soupeři nepovede, tak nadšeně aplaudují týmu, kterému by podobné prohlášení nikdy neodpustili.

Ale jak se k tomu asi staví fanoušek toho španělského či italského klubu? Ten je možná (vlastně určitě) hodně zklamán neúspěchem svého klubu, ale nikdy by se nezaobíral nějakým prohlášením svých oblíbených fotbalistů před prohraným zápasem. Tento fanoušek je rád, že jeho oblíbenci chtějí vyhrát a dávají to patřičně najevo.

A podobné to je i s přízní některých fandů ke sportovcům, kteří už něco dokázali a oni by čekali další (pokud možno větší) úspěchy. Nedejbože, že by se těmto sportovcům nedařilo tak, jak jim to tito fandové nalinkovali. Okamžitě se najde dav nespokojených „odborníků“, kteří to už dávno předpovídali a díky své trenérské specializaci doporučují onomu sportovci (pokud možno) konec kariéry.

Nevím, jak to chodí v Rakousku čiv Německu, ale díky televizi či internetu sleduji, jaké je to v Polsku či na Slovensku. Jsou to země, které (ať se to někomu líbí či nelíbí) jsou nám nejblíže a taky (kupodivu) mají své sportovce. A tam se kupodivu věří a fandí i sportovcům, kteří zatím nic nevyhráli, ale jsou prostě „jejich“!

Tam se třeba najde sportovec, který prostě jede na nějakou velkou akci a za ním tam jede obrovské množství lidí, kterým je většinou jedno jak dopadne, ale jsou rádi za to, že tam svého reprezentanta mají. A pokud se tomu sportsmenovi nezadaří, tak jej nezavrhnou a budou mu fandit i nadále.

Nedávno jsem četl v jedné internetové diskusi názor, že Poláci a Slováci nikdy neměli žádné dobré sportovce a tak musí fandit tomu, co mají. Myslím si, že tuhle debilitu napsal právě ten fanoušek, který se radoval při výhře Petry Kvitové ve Wimbledonu a při její první prohře začal útočit na její bříško. Ten fanoušek, který fandí jen, když je naděje na výhru a pokud se prohraje, tak se utěšuje tím, že on to říkal.

Přál bych si, aby se u nás naším sportovcům fandilo stejně jako v Polsku či na Slovensku. Abychom byli rádi za to, že naší sportovci mají nějaké cíle, a i když se jim nesplní, abychom je za to nekamenovali. A sportovcům bych přál, aby se nestyděli říci, že chtějí vyhrát! Vždyť proto přece závodí.

I když vím, že se nestydí. Oni se prostě někdy bojí, že jim hloupý fanoušek jejich cíl zesměšní. Vědí, že mít vysoké cíle se u nás nenosí a občas (často) jsou ty cíle lidmi sledovány a případný neúspěch, je těmi sledovači dán hodně tvrdě najevo. Přeji hezký den.