Můj poslední školní výlet aneb Jak to ti lidé mluví?

A ještě jednou aneb... Jak jsem viděl první hypermarket a neochutnal maďarské pivo...

Čtyři roky střední školy uběhly jako voda, studenti se změnili z vyplašených osmáků v bandu nekontrolovatelných dospěláků, maturitní tablo bylo vystaveno, autor tohoto blábolu propadl z ruštiny, maturita se blížila, ale naši třídní stále neopustila odvaha...

Donutila totiž své ovečky k návštěvě deseti oper, jednoho baletu a čtyř prvomájových průvodů! Vybrala „na pokutách“ asi tisíc tun starého papíru, donutila Pavla Nitku chodit do tanečních, naučila své studenty tomu, že učitel je na ho..., že stačí rozdat učebnice a potom zkoušet, dosáhla stoprocentní angažovanosti své třídy v SSM (pohrůžkou) a tak se nemusela bát nějaké mezinárodní ostudy.. Vzala nás do Maďarska...

Psal se květen roku 1988 a před školou zaparkoval zájezdový autobus. Autobus který měl naši, dosti podivnou, skupinu odvézt do Budapešti.

Celý výlet byl naplánován na čtyři dny, ale jen jeden z nich byl určen k návštěvě maďarské metropole. Zbytek probíhal na Slovensku. Myslím si, že už naše první noc v hotelu v Rimavské Sobotě, musela našemu pedagogickému doprovodu připomenout, že si vzali velké sousto! Jen se divím, že se tam nikdo nezabil.... Když opilí studenti přelézají z balkónu na balkón v sedmém patře...

Další noc byla v kempu na Jahodníku... Možná to někdo zná! Západní Slovensko, Pezinok, Modra... Nebudu to rozebírat! Byla to ostuda, která se může dostat i do čítanek! Ale až za dvě stě let...

Třetí den nás konečně odvezli do toho Uherska! První zastávkou byl přechod Bratislava-Rusovce. Celní a devizová prohlášení byla vyplněna dobře, naše pasy byly platné, výjezdní doložky (to byla taková specialita, kterou vydávali k občanskému průkazu místo pasů) byly taky skoro všechny v pořádku... Jen jeden spolužák si vyřídil doložku k občance, kterou poté někde vyhodil (tu občanku)... A tak to nesedělo, ale přesto ho k našim (tehdy našim) jižním sousedům pustili.

A už jsme tam byli... Byli jsme v socialistickém kapitalismu! Cestou do Budapešti jsme se zastavili ve městě Tatabanya. A tam jsme viděli poprvé hypermarket! Obchod, kde bylo všechno! Jeden velký sál a v něm čokolády, žvýkačky, batérie do magneťáků, kazety do magneťáků a dokonce i ty magneťáky! Prodávali tam trička, kalhoty, šampóny, mýdla, maso, zeleninu, boty... A dokonce měli i vlastní igelitky!!!

A potom přišla Budapešť. Každý z nás dostal malou cedulku s nápisem „Keleti-pu“, abychom věděli kde parkuje náš dostavník a vyrazili jsme do víru metropole... Obrovského města, kde nikomu nerozumíte!

Nápisy na obchodech byly sice psány latinkou, ale i kdyby to bylo čínsky, tak to vyjde nastejno! Nebylo se čeho chytit. Ale to nám vůbec nevadilo... Procházeli jsme obchody, kde prodávali desky AC/DC, Iron Maiden, W.A.S.P, KISS, nakupovali jsme kulaté žvýkačky a spolužák dokonce koupil pro svou holku kalhotky se zipem! Jen byl vyděšený z toho, že maďarská prodavačka v textilu mluví slovensky a rozuměla všemu co při nákupu řekl... I ona se trochu červenala.

Ale nastal čas na malé občerstvení. Přivezli jsme si pár „lahváčů“ a usadili jsme se na lavičku v parku. Místní policie tam byla asi za deset minut! Jen netuším, proč se budapešťské parky tak podobají zahradám mateřských školek! To neznají ploty? U nás bych si určitě nešel vypít pivo, na dvorek mateřinky!

Náš „maďarský“ den se blížil ke konci a my chtěli ochutnat místní pivo. Usadili jsme se v obrovské restauraci ( vypadalo to, jako by jste si sedli doprostřed spartakiádního stadiónu) a čekali na číšníka. Asi po půl hodině nás našel a zeptal se co si dáme. (Možná se ptal na něco jiného, ale kdo z nás mu rozuměl?) Zeptali jsme se na cenu piva (pomocí česko-maďarské konverzace) a když jsme zjistili, že pivo stojí stejně, jako bude u nás stát za dvacet let, tak jsme si jedno objednali.

Přinesli nám láhvový „Světovar“... Ten den (a vlastně nikdy) jsem maďarské pivo neochutnal.

Ale přesto jsem si přivezl spoustu věcí: Kulaté žvýkačky, tričko „King Diamond“, cigarety bez filtru (lepší než Startky), vakuově balenou čabajku, odznak s nápisem „NO AIDS“, tříbarevnou zubní pastu a jízdenku z metra... A taky spoustu nezapomenutelných zážitků.

Věřte mi, že pohled na noční Budapešť z Rybářské bašty, dostane i nejzatvrzelejšího puberťáka! Ty miliony světýlek jsou prostě boží... Žvýkačky dostala má sestra, z trička jsem vyrostl (a to řádně), cigarety jsem rozdal, čabajku (vezl jsem ji svému tátovi) jsem sežral už cestou domů, odznak jsem někde propil, zubní pastu jsem prohrál v kostkách a tu jízdenku? Nevím, ale bojím se, že dopadla nejhůř...

Ale ta vzpomínka na noční velkoměsto.... Ta mi tak nějak zůstala! Je to už třiadvacet let a stále to vidím. A dodnes jsem vděčný za to, že jsem mohl strávit část posledního školního výletu právě v Budapešti! I když jsem tam nikomu nerozuměl... Přeji hezký večer a koukněte se tam někdy! Stojí to za to!

PS. Až tam pojedete, nepijte láhvové pivo na zahradě mateřské školy! Nedělá to dobrý dojem...