Mé tři přechody přes Priečné sedlo aneb Jenom nespadnout!

Víte jaké to je, viset nad propastí, přidržovat se řetězu, bát se nějak špatně došlápnout, aby jste se nezřítili a přitom si užívat nádherné přírody? Pokud ne, nemusíte do Alp! Přejděte přes Priečné sedlo...

Encyklopedie říká: Priečné sedlo (2352 m.n.m) leží ve Vysokých Tatrách mezi Širokou a Priečnou Vežou. Spojuje Malou a Velkou Studenou dolinu. Túra přes Priečné sedlo je jedna z vůbec nejnáročnějších turisticky značených tras ve Vysokých Tatrách. Závěrečných cca 70 m výstupu je jištěno řetězy, u kterých je vždy doporučeno kontrolovat pevnost jejich uchycení ve skále (jedná se o turisticky značenou trasu, kterou v sezoně projdou desítky lidí denně a proto může dojít k uvolnění jejich uchycení ve skále).

Přechod první, oťukávací.

Psal se rok 1988 a já, spolu se dvěma kamarády, vyrazil na svou první větší horskou tůru. Vydali jsme se z Hrebienku na Teryho chatu. Počasí bylo krásné, turistů bylo všude jako vos, trasa byla dobře značená a my byli odhodláni vylézt třeba na Everest... Proto jsme se po dobytí určené kóty (Teryho chata, 2015 m.n.m) rozhodli, že se nebudeme vracet zpátky původní trasou a přejdeme přes Priečné sedlo.

Už ve Starém Smokovci jsme četli, že tento přechod je pouze jednosměrný a to znamená, že můžeme jít pouze OD Teryho chaty a ne směrem k ní... Bohužel se našlo mnoho negramotných turistů, kteří to vzali opačně! Na skále opatřené řetězy, se tísnil obrovský dav horolezců-amatérů u kterých nebylo poznat, jestli lezou nahoru či dolů. Rodiny s malými dětmi bezradně koukaly do propasti a několik dobrodruhů, ve snaze zkrátit si cestu, balancovalo na skalním převisu. Taková zácpa nebývá ani na D1. Ještě dnes slyším křik vyděšených dětí, nadávky jejich (jistě taky vyděšených, ale především nezodpovědných) východoněmeckých tatínků a vzlykot zoufalých maminek... Bylo to jako při nějaké přírodní katastrofě.

Když jsme to překonali, tak jsem si řekl: Tak tady už mne nikdo nedostane!

Přechod druhý, cvičný.

Psal se rok 1989 a já, už bez svých dvou kamarádů, trávil ve Vysokých Tatrách vojenskou službu. Jednoho krásného dne nám řekli, že místo klasického sobotního úklidu můžeme vyrazit na horskou tůru. Je na nás, kam půjdeme... Tak jsem navrhl přechod Priečného sedla. Nu což, horší než úklid autoparku to nebude a hlavně... V cíli bude hospoda a to je něco, pro což se dá i riskovat život!

Nedovedete si představit jak rychle jsem, se svými spolubojovníky, ono prokleté místo přelétl! Vidina čepovaného piva ve Starém Smokovci dělala divy a myslím, že jsme k překonání té strmé stěny nepotřebovali ani ty řetězy...

Přechod třetí, kritický.

 Psal se rok 1994 a já byl v Tatrách poprvé jako cizinec. Kamarády jsem nechal doma a vzal jsem s sebou manželku. Našeho (tehdy jediného) syna jsme nechali babičce. Mimochodem, dnes slaví sedmnácté narozeniny a tak mu i tímto blogem přeji vše nejlepší!

Strávili jsme krásných deset dnů v Popradu, koukli jsme i  na kežmarské kasárny ve kterých jsem zažil tolik krásných chvil a prošli jsme se po malebných tatranských chodníčcích. A taky jsme vykonali jednu delší tůru. Že neuhádnete jakou?

Původně jsem svou, tehdy tak trochu těhotnou manželku (tak trochu znamená, že jsme to věděli jen my dva, ani doktoři to ještě netušili) nechtěl honit po skalách, ale když už jsme k té Teryho chatě dorazili...

Podle průvodce trvá výstup na Priečné sedlo tři čtvrtě hodiny, my to lezli hodiny dvě. Netušil jsem, že má drahá polovička neví jak se má přidržovat řetězu, jak má došlapovat na úzké skalní římsy a už vůbec jsem nepočítal s tím, že si v polovině stěny zvrtne kotník! Uklidňoval jsem ji, že až vylezeme nahoru, tak už půjdeme jen po horském chodníku a přitom jsem moc dobře věděl, že na opačné straně nás čekají zase jenom řetězy.... Tentokrát směrem dolů.

V hlavě se mi honily myšlenky, jak asi (ne)přivolám Horskou službu, jak ji ponesu temnou nocí na zádech a jak se zřítíme do bezedných hlubin. Kolem si bezstarostně poskakoval kamzík a já mu tak záviděl! A co bylo nejhorší? Za ty dvě hodiny výstupu a další hodinu sestupu, jsem od své manželky slyšel tolik nadávek, kolik jsem jich na svou hlavu neslyšel za celý svůj předešlý život... A to jsem byl i na vojně!

Ale i přesto na Priečné sedlo vzpomínám velmi rád a všem velmi doporučuji jeho návštěvu. Je tam opravdu nádherně! Přeji hezký den.