Roztržitost je psychický stav, vyznačující se nedostatečnou soustředěností na to, co je právě nutné, žádoucí či potřebné. Je to více či méně trvalá dispozice, související s dynamikou pozornosti, motivací a emocionálním laděním člověka. Tolik encyklopedie...
Nějakého roztržitého člověka už určitě potkal každý z nás a ruku na srdce, kdo z nás nebyl alespoň jednou v životě taky tak trochu roztržitý? Tak trochu mimo... Máte hlavu plnou životně důležitých myšlenek a vůbec nemyslíte na to momentálně nejdůležitější. Na to, co právě teď děláte.
Tahle situace se může stát komukoliv a může skončit i tragicky. Myslet na to, jaká čísla večer vylosují ve Sportce a vstoupit do jízdní dráhy autobusu není to pravé ořechové. Ale o takových fatálních následcích roztržitosti psát nechci.
Spíše mne zajímají situace, kdy člověk díky nedostatečné pozornosti zapomene na úplně běžné věci a je najednou pro své okolí tak nějak za blba. Mám s tím své zkušenosti, roztržitost je totiž mým koníčkem.
Tak třeba dneska... Už před několika měsíci jsem zjistil, že písmenka v denním tisku a v knihách jsou stále menší a menší. A jelikož jsem si nechtěl nechávat články v novinách či dokonce celé knihy předčítat někým zrakově vybavenějším, pořídil jsem si brýle. A pomohlo to! Ty články sice byly většinou pořád stejně hloupé, ale viděl jsem je. Ale pak se stalo něco strašného. Díky smršti důležitých myšlenek v mé hlavě, jsem si na brýle v pátek sedl. Byl to krutý víkend... Mám totiž krátké ruce na to, abych si dal knihu do dostatečné vzdálenosti od svých kukadel a tak jsem si nic nepřečetl.
Proto jsem se dnes vydal zakoupit brýle provizorní, než si nechám nějaké udělat u odborníka. Vstoupil jsem do prodejny, vzal jsem si nákupní košík a začal jsem „šopovat“. A hle, mnou hledané zboží bylo hned u pokladen. Vyzkoušel jsem asi patero čumítek a když jsem našel ty, se kterými přečtu i rubovou stranu jízdenky MHD, vzal jsem si je. Vlastně jsem je nejprve zaplatil a potom jsem si je vzal.
Spokojeně jsem odešel z prodejny a na zastávce jsem si všiml, že se na mne lidé nějak divně dívají. A aby taky ne, držel jsem totiž stále v ruce ten nákupní košík...
Okamžitě se mi vybavila jedna hodně stará vzpomínka. Bylo to někdy v roce 1992 a já využil návštěvní hodiny v bílovecké nemocnici. To je ta nemocnice, ve které se narodila Petra Kvitová. No vlastně jsem se tam narodil i já, ale to není zase tak zajímavá informace. Po skončení návštěv jsem se odebral do jedné hospůdky v centru Bílovce a počkal jsem tam necelou hodinku na autobus domů.
Následná cesta autobusem proběhla celkem v pohodě, ale když jsem vystoupil v deset kilometrů vzdálených Klimkovicích, čekal mne šok. Potkal jsem na zastávce kamaráda a ten se mne zeptal, jestli jsem byl v nemocnici. Bylo mi divné, jak na to přišel a tak jsem se ho na to zeptal. A jeho odpověď byla pro mne v tu chvíli šílená: „Máš na botách nemocniční návleky, vole!“
Kamarád se tehdy docela dobře nad mou roztržitostí bavil a myslím si, že se dnes docela pobavili i někteří lidé v Ostravě - Mariánských horách, když mne viděli s nákupním košíkem v ruce. A hlavně, když mne viděli upalovat zpátky do obchodu, abych mohl ten košík vrátit. A nedivím se. Taky bych se bavil, kdybych nebyl tím bláznem já, ale někdo jiný. Třeba i někdo z vás... Přeji vám všem hezký zbytek pondělí a co nejméně roztržitosti.
PS. Pečlivě jsem si přečetl informace na obalu těch brýlí a zjistil jsem, že byly vyrobeny z umělé hmoty a skla. Ale mohou obsahovat i kamínky, kov, kůži a světe div se... Chlupy.