Tak jsem v pondělí poprvé v životě navštívil nějaký opravdový archív. Vlastně poprvé v životě jako badatel. Usadil jsem se v badatelně a pan archivář mne zavalil dokumenty...
Ale hezky popořádku. Pro ten podnik jsem se kdysi dávno vyučil a nastoupil jsem tam do svého prvního zaměstnání. Bylo to opravdu hodně dávno, ale z geologického hlediska to bylo už v holocénu, takže v mladších čtvrtohorách. Takže to zase tak moc dávno nebylo…
V roce mého nástupu do opravdu ostrého pracovního procesu, u nás v Československu probíhala kampaň „Šance pro tři miliony“, která byla zaměřena na boj proti kouření. Ve sportovní hale na pražském výstavišti zahráli Depeche Mode, příslušníci Sovětské armády ukončili stahování jaderných raket OTR 22 ze základny v Hranicích na Moravě a v den mých osmnáctých narozenin jednalo předsednictvo ÚV KSČ o řešení velmi vážného problému. Díky rozsáhlému požáru v papírnách Harmanec v okrese Bánská Bystrica totiž vázlo zásobování toaletním papírem. Bylo proto rozhodnuto o výstavbě nových výrobních kapacit, aby bylo možno dosáhnout produkce 2,5 kg toaletního papíru na osobu a přiblížit se evropskému průměru spotřeby. No už tehdy jsme se hnali do Evropy…
Ale to je všechno už dávno pryč, stejně jako mé působení u onoho podniku. Provoz, do kterého jsem tehdy nastoupil byl zásahem z vyšších míst zrušen a dnes jsou z něj už jenom trosky. A mně zbyly už jen vzpomínky… Ale proč si ty vzpomínky neosvěžit, že? Třeba v podnikovém archivu.
A tak mě kamarád přemluvil, pravda nedalo mu to moc práce, abych s ním podnikový archiv navštívil. Byl jsem opravdu moc zvědavý, co tam najdu a v koutku duše jsem doufal, že narazím i na nějakou stopu, kterou jsem tam zanechal já. Nenarazil… Asi jsem se choval jako indián a zmizel jsem beze stopy.
Ale přesto to bylo velice zajímavé dopoledne. Po seznámení s badatelským řádem jsem vyplnil dotazník badatele, usadil jsem se do badatelny a začal bádat. Tolik nových zkušeností během tak malé chvilky…
A dokumentů k nahlédnutí bylo opravdu hodně. Stovky fotografií, záznamů výrobních porad a celé projektové dokumentace generálních oprav různých zařízení. Dokonce se mi do rukou dostala složka s velice nepříjemným obsahem. Kompletní záznam o vyšetřování smrtelného pracovního úrazu člověka, kterého jsem kdysi znal… Nebylo to příjemné čtení.
A v závěru bádání nám archivář přinesl svázané ročníky podnikových novin a s nimi odkazy na čísla i s daty vydání a stránky na kterých se něco dočteme právě o provoze, který nás zajímal. A mně opravdu zaujal článek o úspěšné generální opravě spékacího pásu, která proběhla pět let před mým nástupem. Tehdy jsem začal studovat osmou třídu základní školy.
V článku byla vyčíslena cena celé opravy a bylo zdůrazněno, kdo se na GO podílel. Byli to technici z různých dodavatelských firem, elektromechanici přes slabo i silnoproud, montážní dělníci, řidiči těžkých náklaďáků, nějaký ten projektant a dokonce i svačinářky. No někdo musel ty hladové dělníky nakrmit. Ale co bylo podle toho článku nejdůležitější nebyl dělník ve špinavých montérkách či technik, který celou tu akci připravil. Nejdůležitější byl, pro tuto akci ustanovený STRANICKÝ AKTIV.
Tato, pro mě docela záhadná zednářská lože zasedala každý den po celou dobu akce. Hodnotila dosavadní postup, přístup jednotlivých proletářů ke svěřeným úkolům, docházku na pracoviště, starala se o pokud možno co nejstřídmější požívání alkoholu na pracovišti a v neposlední řadě udržovala nástěnku hned vedle opravovaného pásu.
Stranický aktiv měl podle svého velmistra mezi dělníky i techniky opravdovou podporu a díky tomu vše proběhlo bez sebemenších problémů a dílo bylo dokonáno o celé tři dny dříve.
A já si říkám, proč podobná tajemná uskupení nevznikají i při dnešních významných stavbách? Vždyť přece i dnes potřebujeme, aby spékací pásy spékaly, aby byly povrchy dálnic rovné a aby střechy sportovních hal nepadaly záhy po kolaudaci na nevinné sportovce. A stranický aktiv by to určitě zařídil. Jen by se to dneska jmenovalo asi trochu jinak… Přeji hezký den a neberte to zase tak vážně. Usmějte se, prý to prodlužuje život…
