Vím, je pondělí a každý normální člověk by měl být v práci. Buďto ráno či odpoledne, nebo se chystat na práci prováděnou v noci. Ale já teď nejsem tak úplně normální a tak dnes čerpám jeden z milionů dnů dovolené, které mi tak nějak zbyly z toho loňského, trochu podivného roku.
A tak jsem ráno vstal, spáchal jsem hygienu a vyrazil do ulic. Vyrazil jsem za účelem nákupu různého proviantu, neboť mi přišel prostor lednice poněkud nevyužitý. Utratil jsem tolik peněz, jako bych těch pár obchodů (co jsem navštívil) koupil i s personálem a rozhodl jsem se, že mám žízeň.
Prostě jsem se stavil na jedno pivo. Usadil jsem se do rohu restaurace, jak to mám opravdu rád, a začal jsem sledovat okolí. Vím, že bude to znít trochu úchylně, ale já rád sleduji v restauracích své okolí.
Nejdříve jsem si všiml obří obrazovky, která jako velkolepý oltář vévodila celému lokálu a pak jsem zaregistroval klečícího hosta... Nebudu odhadovat jeho věk, ale jednu věc vím jistě. Byl určitě mladší než já. Ale o kolik let nevím. O tři, pět let? Více to nebude. Byl upravený a docela dost luxusně oblečený. A klečel před tou obrazovkou.
Sportovní kanál České televize dával záznam ze včerejšího stíhacího závodu v německém Ruhpoldingu. Ten z mužské stíhačky, který se tak povedl Michalu Krčmářovi. A onen pán opravdu fandil!
Občas se zvedl a odešel k některému stolu říci, jak je těžké střílet v hustém sněžení a jaké by mělo být mazání lyží při těchto podmínkách. Celý lokál poučil o tom, jak se změnila za posledních deset let mířidla u biatlonových malorážek, jen se každému přiznal k tomu, že netuší jestli budou ti kluci při poslední střelecké zastávce střílet v leže, nebo si k tomu stoupnou. A kupodivu mu to nikdo neřekl...
A kupodivu mu nikdo neřekl ani to, že to je jen záznam. Mnoho lidí v lokále vědělo jak to skončí, ale nikdo ani nepípl... A tak onen fanoušek fandil jak to jen šlo a byl stále šťastnější a šťastnější.
Byl jsem zvědavý na to, jak zareaguje na výsledek závodu. Vlastně jsem se těšil na jeho radost. Jsem rád, když vidím lidi radovat se. Pokud se teda neradují z toho, že jsem já naštvaný, ale to sem nepatří... A dočkal jsem se...
Michal Krčmář dojel na třetím místě a v hospodě to vypadalo jako při vítězství hokejistů v Naganu. Jen se radovalo trochu méně lidí... Vlastně jen jeden. Ale bylo to opravdu velké!
A všichni ostatní se jen usmívali a asi mu to přáli. Onen pán si počkal na vyhlášení vítězů a pak si poručil velkého panáka. To už ale neklečel před obrazovkou, nýbrž seděl u stolu vedle toho mého. Polkl odměrku nějaké lihoviny, spokojeně se opřel o opěradlo hospodské židličky a oddechoval tak, jako by ten biatlon běžel on sám. A pak do (relativního) ticha hospody prohlásil: „Jak já nesnáším toho Putina!“
A najednou dostal od čtyř stolů tuhle odpověď: „To byl záznam ty debile!“ Jak tenká byla hranice mezi tolerovaným a netolerovaným blbem... Přeji hezký večer.