Honzíkovu cestu mám navždy spojenou s roztomilým, blonďatým klukem se špičatou bradičkou. Kamarádce chválím syna slovy: "jako od Zmatlíkové".

Snad se nepletu, že oblíbenost nádraží a vlaků stoupá, - a proto: Hej, nandej na sebe modrý džíny, vlak houká, v kopci je pomalej, jeď dál, kam povedou tě šíny...

A to byla ta původní verze s "družstevním vajíčkem" a nebo ta upravená, modernizovaná, kde jde pouze o vajíčko, a kde jsou i jiné úpravy?

Já nevím. Já se musím přiznat k tomu, že jsem to nikdy nečetl... Ale podle toho jak moc ohmataně ta knížka vypadala, bych tipoval na tu nejstarší verzi. Ale já ve vlaku stihl poslechnout jen tu železniční pasáž...

A kolik je o vlacích tuláckých písniček!

Ležím si na uhláku a vyhlížím přes okraje, ve svým tuláckým vaku šmátrám po lahvi tokaje, píseň oranžovýho vlaku si broukám do kraje...

Nebo: Hučku svou na pozdrav smekám, světla vlaku vidím plát, tak na svůj nárazník čekám, už jsem tě měl akorát... Nejdřív zní vlakovej zvonec, pak píšťala, je mi hej, konečně vím, že je konec naší lásky tutovej... Z kapsy tahám harmoniku, tulácký song budu hrát, sedím si na nárazníku a je mi tak akorát.

A díky za hezký článek.

A já děkuji za hezké verše.. Jsou texty písniček verše, že?

Díky za článek a připomenutí Honzíkovy cesty, kterou přečtu svému synovi.

Nemáte zač. A já se přiznám, že jsem tuhle knížku nikdy nečetl a chystám se to napravit.

Vlaky jsem projezdil skoro celou republiku a moje fascinace rovněž nekončí. Děkuji za skvělý článek.

A já děkuji za krásnou reakci na můj blábol...