Jak jsem byl navigován aneb Za prvním rohem zahněte...

Máme to ale techniku. Taková malá krabička a zavede nás kamkoliv. Spojí se s nějakou družicí a hned ví, kde jsme a kam chceme... A když tam nechceme? Stejně nás tam pošle.

Vůbec netuším, proč jsem se kdysi učil pracovat s mapou a buzolou, proč jsem se učil znalostem mravenčích projektantů a k čemu mi je dneska rozpoznání lišejníku na kmeni smrku ztepilého, od zaschlé zelené barvy, vycákané členem KČT při obnově turistických značek. Vždyť stačilo počkat na to GPS….

Já jako magor pobíhal po lese a za pomocí hodinek značky Prim jsem zjišťoval, kde je sever a kde je naopak jih. A že mi to šlo! Na pionýrském táboře jsem díky svým orientačním schopnostem málem sbalil holku! Ale asi se mi hodinky předbíhaly…

A co teprve v noci. To jsem čuměl na oblohu a vedl pomyslnou spojnici mezi zadní (nebo snad přední) nápravou Velkého vozu a díky tomu jsem našel Polárku. A po tomto úkonu bylo docela jednoduché najít sever… Ale k čemu to bylo, když jsem netušil, jestli mám jít na jiho - jihozápad či severo - severovýchod.

Ale i v post pionýrském věku jsem v navigaci exceloval. V úplně cizím městě jsem trefil na nádraží a v úplně cizím lese jsem našel jedlou houbu. Ale jednou jsem tak trochu ulítl… Byli jsme s rodinkou u babičky v jedné vesnici u Benešova. Já každé ráno koukal na les před domem a říkal jsem si: „Tam někde je Praha, matka měst, sídlo vlády, sídlo parlamentu, sídlo prezidenta, Národní divadlo, Karlův most a Vladimír Železný, který nás každou sobotu učí chování v kapitalismu.

Jenže jednoho rána jsem zjistil strašlivou věc. Ne, nebylo to prozření z Novy a Vovky, ale… Ale vydal jsem se na výlet a zjistil jsem, že sluníčko vychází na špatné straně. Ráno bylo tam, kde mělo být večer! Takže celou tu dobu jsem neměl Prahu před obličejem, ale za pr… No nic, chybička se vloudí.

Ale zpátky k té technice. Navigace ovládly svět a díky nim se dostaneme úplně všude. Ta malá krabička se spojí s nějakou družicí a ta už nás navede. Ta levnější krabička se spojí s nějakým levným satelitem, ta dražší naváže kontakt s Hubbleovým teleskopem, krabička pro bohatší lidi se spojí se sondou Cassini u Saturnu a ta exkluzivní, co ji má náš ředitel, je ve spojení s Voyagerem. A myslím si, že navigace našich ústavních činitelů komunikuje s Enterprise.

A tak najednou všichni víme kam jdeme a hlavně, víme jak se tam dostat. Stačí, ve správnou chvíli zahnout.

A tak i já jsem se k takové krabičce dostal. Kamarád ji dostal k autu, které si pořídil v jednom nejmenovaném třipísmenovém bazaru. A ta navigace začala stávkovat. Vůbec neukazovala správnou cestu a vlastně neukazovala žádnou cestu… A tak jsem ji dostal k opravě.

Ne, já nejsem opravář podobné vesmírné techniky, ale oplývám kamarádem, který do té krabičky nahrál novou inteligenci. Nakopíroval do ní mapy a stáhl z nějakého serveru příjemný dívčí hlas. Ono je vždy lepší, když vás do prdele navede hezká žena, než škaredý chlap, to dá rozum.

A na mně bylo, abych to odzkoušel. Zapnul jsem ten technický zázrak, nastavil jsem mód pro pěšího turistu, nastavil jsem start a cíl (náměstí a své bydliště, což bylo asi tři sta metrů) a začal jsem vyhledávat tu správnou družici. Vlastně navigace vyhledávala, já bych družici nenašel ani náhodou. Nešlo to… Asi byly všechny družice v opozici či co. Tak jsem to asi po čtvrthodině vzdal.

Navigaci jsem strčil do kapsy a vydal jsem se do večerky pro nějaký ten proviant. Jíst se občas musí, nejen technikou živ je člověk. Vystál jsem krátkou frontu, nechal si nakrájet kousek kostelecké uzeniny, koupil jsem pár rohlíků a začal jsem odpočítávat peníze. Potřeboval jsem se zbavit drobných a paní prodavačce to mělo taky pomoct. Prý všichni platí tisícovkami…

Konečně jsem odpočítal ten správný obnos, když najednou promluvila moje kapsa. Nádherným altem sdělila celé prodejně:

„Udělejte tři kroky a zahněte doleva“

Trochu jsem znejistěl, ale vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml. Jenže ten krásný hlas v mé kapse svou prosbu zopakoval. „Udělejte tři kroky a zahněte doleva“. Tady končila všechna legrace. Zraky nakupujících i prodavačky se stočily ke mně a vypadalo to, že netuší o co jde. A ten líbezný hlas se ozval potřetí. „Udělejte tři kroky a zahněte doleva“.

Paní, co stála za mnou ve frontě, se ozvala: „Tak udělejte ty tři kroky, mladý muži!“ No co můžu ztratit, že? Tak jsem udělal tři kroky a ten sexy hlas se ozval znova:

„Ujděte sto kroků a zahněte doleva.“

Zjištění, že frekvence mého zahýbání se zvyšuje mne docela uklidnilo, ale všimla si toho i ta paní za mnou. „Vidíte, teď máte na zahnutí více času!“

Ale neměl jsem. Neměl jsem čas na nic, protože má kapsa mne znovu vybídla k těm stům krokům a zahnutí. A tak jsem, sledován celým osazenstvem večerky, vyrazil k domovu. A po sto krocích jsem zahnul… No, kdo by neposlechl tak líbezný hlas…

Tehdy mne poprvé v životě domů přivedla technika. A ten hlas přišel z vesmíru! A podle toho hlasu, musí být vesmír nádherný. Přeji všem krásný čtvrtek.

P.S. Pokud jsem se v tomhle blábolu projevil jako navigační ignorant, tak se omlouvám. Omlouvám se hlavně sám sobě, protože na své orientační schopnosti a umění číst v mapách si tak trochu zakládám. Na turistické mapě dokonce poznám kostel od kapličky… Usmějte se prosím, prý je to zdravé.