Moje druhá slovenská anabáze aneb Jak nás (ne)napadl medvěd

Bylo krásné léto roku 1988, užíval jsem si plnými doušky čerstvě nabyté plnoletosti a opět jsem se svými kamarády vyrazil na toulky po Slovensku.

Tentokrát se start naší cesty přesunul z nádraží Ostrava-Svinov (tehdy se to jmenovalo: nádraží Ostrava-Poruba) do vlakové stanice Nové Mesto nad Váhom. Poblíž tohoto krásného povážského města jsem totiž strávil nádherné tři týdny, jako oddílový vedoucí na pionýrském táboře. Ano, byl jsem pionýrem a potom i pionýrským vedoucím a vůbec se za to nestydím! Na rozdíl od některých svých vrstevníků (ovšem mnohem slavnějších), kteří se chlubí tím, že byli disidenty už v deseti letech a proto do pionýra nevstoupili...

Naše trasa nebyla předem dána, jen jsme se drželi dvou základních bodů. Prvním bylo, že musíme navštívit jednoho kamaráda, který si zrovna užíval zaslouženou dovolenou v prešovských kasárnách a druhým bodem byla návštěva Vysokých Tater. Ostatní se vyvíjelo podle okolností... Spali jsme pod širákem, stravovali jsme se po hospodách (tehdy se to dalo celkem levně) a užívali jsme si volnosti. Nikdo nám do ničeho nekecal, nikam jsme nepospíchali a jelikož mobily ještě nebyly, tak jsme známým místo SMS, posílali pohlednice.

Těch pohlednic byly mraky! Kupovali jsme celé sady těchto "čumkaret" a za pomocí pošty je šířili na všechny strany. Když už jsem nevěděl, koho mám ještě potěšit nalepením padesátihaléřové známky na barevný obrázek, tak jsem poslal jeden pozdrav i sám sobě.. Bylo to jednoduché, stačilo vymyslet vtipný text (takový, který mne po návratu domů potěší),  projít se po stanici ve Spišské Nové Vsi a nechat tu kartičku podepsat od co největšího počtu přítomných slečen.

Blížili jsme se k Tatrám a museli jsme začít uvažovat, jak to tam provedeme s noclehem. Věděli jsme, že nějaké přespávání pod širákem by nám nemuselo v Tatranském Národním Parku projít a tak jsme se začali pídit po nějakém solidním (levném) kempu. Ještě, že se i v těch temných dobách normalizace, tiskly turistické mapy.. Takže jsme se rozhodli pro ubytování v kempu Stará Lesná.

A ještě jedna věc nás nenechávala klidnými. Byli to tatranští medvědi! Už dlouho před naší cestou, nás naši známí před těmito krvelačnými šelmami varovali, ale my si z toho dělali jen legraci. Celou dobu jsme si povídali jaké to bude, až se nám někde v doubravě ukáže malý grizzly a my se (tranzistoráků a drahých foťáků nemaje) rozutečeme po lese. Ale místo plné těchto predátorů se blížilo a nám se přece jenom začala na mysl vkrádat myšlenka... Co kdyby?

Na vlakovou stanici Stará Lesná jsme dorazili někdy okolo půlnoci. Podle mapy jsme věděli kudy se máme přibližně dát, ale rozhodli jsme se, že nebudeme riskovat a noc přečkáme v nádražní budově. A ejhle, žádná budova se nekonala, vláček nás vysadil uprostřed lesa a jediné co označovalo zastávku byla stará rezavá cedulka. No nic, sebrali jsme zbytky odvahy a vydali jsme se na asi kilometrovou pouť do kempu. Byli jsme tři a nikdo nechtěl jít na kraji, všichni chtěli kráčet uprostřed a mít tak naději, že pokud medvěd napadne kamaráda já se útěkem zachráním! Nedovedete si představit jak jsme asi vypadali!

A potom to přišlo... Z křovin u okraje silnice se ozvalo hlasité zamručení a po chvíli další! Krve by se v nás nedořezal! Po třetím zamručení jsme (navzdory dřevěným nohám) vyrazili kupředu, pádili jsme hlava nehlava a ač jsme tam nikdy nebyli, našli jsme kemp během několika minut .To byl strašný zážitek!

Druhý den, už samozřejmě za denního světla, jsme se nato místo šli znova podívat. A světe div se, mručení se ozvalo znova. Byl tam totiž nějaký ucpaný kanál a voda v něm, vydávala tyto strašidelné zvuky. Ano, utíkali jsme před kanálem! Přeji hezký den.