Pozor vizita aneb Jak je dobré míti zlomeninu.

Víte, co to byla Posádková ošetřovna? Tam se vám děly věci!

O tom jak jsem se dostal ke službě v lidovědemokratické armádě jsem už psal a napsal jsem už i o tom, jak jsem se seznámil s tankem . O svém prvním seznámení s posádkovou věznicí zatím pomlčím a raději napíši něco o svém pobytu na ošetřovně.

Začalo to celkem nevinně, při takzvaném skokansko-akrobatickém cvičení. Všichni jsme to znali pod zkratkou SAC. Byla to taková veselá kratochvíle, při které jsme běhali jako blázni po tělocvičně a neustále jsme něco přeskakovali. Lavičky, kozu, padlého spolubojovníka a kdoví co ještě. Vše samozřejmě přesně měřil na svých stopkách někdo z velitelů a každý čas byl poctivě zaznamenán do vojenských statistik.

Tak si jen tak vesele běhám a skáču, když v tom se to stalo. Drobné křupnutí v kotníku a bylo vymalováno. Už podruhé jsem poznal pohodlí vojenské sanitky a v nejbližší vojenské nemocnici mi obalili nohu sádrou. V chorobopise stálo (lékaři mi případné nepřesnosti určitě prominou) něco o frakturách a distorzích levého hlezenního kloubu a levé kosti patní. Musím vypíchnout ta slůvka levého a levé, neboť sádru jsem měl na pravé noze.

Tak začalo několik bezstarostných týdnů v čistě povlečené posteli posádkové ošetřovny. Ležel jsem hned u okna a tak jsem měl nádherný výhled. Kochal jsem se pohledem na obří garáže, ve kterých bydlel i můj tank. Spolu se zbytkem mé posádky právě prožíval složité období, takové "tankové klimakterium". Byl totiž v přechodu, v přechodu na letní výcvikové období! To se prostě od nevidím do nevidím neustále maká a na tanku se stále něco mění až do chvíle kdy je všechno vyměněno. Tank sice potom vypadá stejně, ale je po přechodu a moc se těší ne ten další přechod, tentokrát na zimní výcvikové období. Ještě, že nebylo jarní, podzimní či Vánoční výcvikové období...

Svůj pobyt v posádkovém zdravotnickém zařízení jsem si načasoval na zajímavou dobu, za okny probíhaly přechody a v armádě probíhala revoluce. Po té revoluci sametové totiž i v armádě zjistili, že je třeba něco změnit. A začalo to mohutným úprkem vojáků z povolání do civilu. Jako první utíkali ti, kteří něco uměli a byla naděje, že se v civilu uživí. Byli to vojenští lékaři. Ošetřovna se během několika týdnů personálně vyprázdnila a jelikož ještě nenastoupili lékaři-záložáci chopil se vlády nad pacienty služebně nejstarší voják. Bývalý zedník, podpraporčík Samopal.

On se samozřejmě nejmenoval Samopal, ale jeho pravé jméno záměrně neuvádím, nerad bych ublížil jeho případné lékařské praxi. Ale to jméno jsem si úplně nevymyslel, protože jsem skutečně poznal vojáka tohoto zajímavého jména. Ale byl to praporčík Samopal a byl to magor. To sem ale nepatří.

Takže náš milý sněžný major, který do nedávna dohlížel na zásobování ošetřovny léky a úklidovými prostředky ze dne na den ohromně povýšil. Stal se nepostradatelným a kdyby bylo třeba, tak by možná i operoval! Oděn v bílý plášť a vyzbrojen fonendoskopem a krčními špachtličkami vyrážel na vizitu. To bylo pozdvižení, zedník kterému se na vojně zalíbilo tak, že už z ní neodešel prováděl úkony hodné primáře Sovy. Choval se jako Dr. House, ale tohoto felčara jsme tehdy ještě neznali a tak nám to tak nepřišlo.

Péči tohoto samozvaného doktora jsem přežil. Netrvala naštěstí dlouho, neboť povolávací rozkazy brzy dostihly několik gynekologů a zubařů, kteří záhy nastoupili na vojenské cvičení .Ale svůj pobyt na ošetřovně jsem si řádně prodloužil. Armáda šetřila a tak mne neměl kdo odvézt do nemocnice k odstranění sádry. Noha byla v pořádku a já se nudil. Se sádrou na noze jsem válel stolní tenis a gumové kopyto dělalo na linoleu velké černé stopy. Nebyl jsem v tom sám a tak to na chodbě ošetřovny vypadalo jako na paralympiádě.

Ale nakonec jsem se dočkal. Spolu s jedním lapiduchem jsme sádru za pomocí kuchyňského nože a kladívka odstranili a já se vrátil k jednotce. Tank byl po přechodu, osádka byla vyčerpaná a já byl šťastný, že zase mohu bojovat. Hned první den jsem nastoupil službu v kuchyni. Přeji hezký den.