Nějak se to povedlo a i já jsem
zakoupil letecký zájezd k moři. Půl roku před odletem to bylo
relativně levné, děti měly pobyt zdarma a slovo Mallorca znělo
tak exoticky. Svou hrůzu z letadel nějak překonám a vydám se za
hranici všedních dnů. Děti uvidí moře dříve než já, neboť
mi táhlo už na patnáct, když jsem poprvé a taky naposled smočil
palec v ledové vodě Baltiku.
Už několik týdnů před odletem jsem
cvičil základní fráze ve Španělském jazyce. Buenos días,
buenas tardes, adiós , la playa a hlavně la cerveza, to byly ty
výrazy, kterými jsem ohromoval celou rodinu. S takovou slovní
zásobou se na tom středomořském ostrově určitě neztratím!
Nadešel den „D". Dal jsem si pár
panáků, do letadla totiž střízlivý nevlezu a vyrazil jsem směr
letiště. Tady přišel první šok. Společnost, která nás měla
vzdušnou cestou dopravit na Mallorcu si totiž pronajala jinou,
tureckou společnost, která poskytla piloty, letušky i toho
ocelového ptáka, který mne i mou rodinu odnese k tomu moři. Slova
jednoho spolucestujícího: „Jsou to Turci, začínám mít
strach!" mi dodala opravdové sebevědomí! Co jsem komu udělal!
Ještě jsem se nerozloučil se
životem a už jsme byli ve vzduchu. Let byl příjemný, jen jsem si
to pokazil v závěru. Pilot s námi plácnul o přistávací plochu
letiště Palma da Mallorca, cestující zatleskali a já se odpoutal
a zamířil k východu. Sííd plíís, křičela ta hezká turecká
letuška a tlačila mne zpátky do sedadla. Proč? To není jako v
divadle? Tady se hned po potlesku neutíká do šaten a domů? Asi
ne....
Po neuvěřitelných problémech se
zavazadly na letišti (pár se jich zatoulalo, moje to naštěstí
nebyly), jsme se konečně ubytovali. Pár metrů od pláže, všude
klid a Němci, moře modré a studené jako dobře načepovaná
dvanáctka u nás v hospodě. Prostě idyla....
Kdybych měl popisovat všechny zážitky
toho týdne, tak bych musel napsat knihu. A to myslím většina z
vás nechce. Takže se jen troch rozepíši o stravování, neboť i
na dovolené našinec přijímá potravu. Po prvních, tak zvaně
paštikových dnech, jsme se rozhodli, že si dáme něco v některé
místní restaurací. A v restauracích mají jídelní lístky...
Jídelní lístek v té restauraci byl
vyveden krásným, ozdobným písmem, v kožených deskách a hned ve
třech jazykových mutacích. Španělsky, německy a anglicky.
Objednávka byla (nevím proč) na mně. Musím podotknout, že má
manželka se na učilišti trochu učila anglicky, synové se na
základce taky snaží dostat do tajů Šejkspírova jazyka a jen já
byl jazykově vychován na tom, že kalabok je koblížek a že má
Tamara pasmatrit i igruški nazavit. Kukla Lóra, zájčik Míška....
Rodina si proto vzala lístek anglický, zatím co já se rozhodl pro
německou verzi. Šnicel přece poznám! Ze začátku to dokonce
procházelo, až jednou!
Přišli jsme na večeři a zbytek
rodiny to zase nechal na tátovi. Kluci už věděli na co mají chuť
a tak to bylo jednoduché, ale co si dáme my dva? Už to vidím,
kuře na karí! To přece jí Dave Lister z Červeného trpaslíka!
To musím ochutnat.
Ukazuji číšníkovi v jídelním
lístku tu správnou položku a on na mne vychrlí spoustu
španělských slovíček. Žádné nepoznávám.... „Ríís"
opakuje číšník a já konečně pochopil, že mluví o příloze.
Ukazuje slánku, ve které je pár zrníček rýže, aby sůl
nezvlhla. „To já přece vím, ty kluku jižanská, že ríís bude
rýže! Ale já nechci rýži, já chci ty křupavé opečené
brambory... přece ty frites!"
Nechápe. Jak já to mám jenom
naznačit? Mávám rukama a kdyby mi nebylo trapně tak i kopu
nohama. „Nou ríís! Frites!" Číšník se pousmál a odešel.
Vítězoslavně jsem se rozhlédl po okolí a čekal na ten zázrak.
Zázrak se dostavil. Číšník donesl talíř o průměru valašského
frgálu a na něm byla ohromná hromada rýže. Na ní byla
rozprostřena ta karí lahůdka. Ale to nebylo všechno, další
číšník, který byl donedávna jen v záloze, přinášel ještě
větší talíř plný křupavých opečených brambor.
Osazenstvo kuchyně se nahrnulo do oken, jen aby viděli, jestli to ten blbý Čech opravdu sní! Snědl! A bylo to dobré, ale od té doby se učím cizím jazykům. Začal jsem od názvů jídel, to je přece to nejdůležitější! Přeji hezký den!