Jak jsem nezjistil, kdo je to „urbár“.

Byla to krásná dovolená. Vyvezl jsem rodinku do stylové chatičky přímo na úpatí slovenské národní hory. Strávili jsme týden pod Kriváňom.

Už ani nevím kde jsme ten inzerát našli, ale myslím si, že to byl ten proklínaný Blesk který otiskl tu krátkou zprávičku o možnosti pronájmu chaty ve Vysokých Tatrách. Nelenil jsem a okamžitě jsem tam zavolal. Podmínky byly ideální a tak jme to vzali. Týden v Tatrách, chatu sami pro sebe, majitelka nás vlastním vozem odveze z nádraží... Co více si můžete přát!

A opravdu! Na břehu divokého horského potoku skutečně stála nádherná chata. Byla velmi dobře vybavená, všude okolo byly přímo borůvková pole a do obchůdku s potravinami a malé hospůdky to byl jen kousek. Byl to ráj na zemi. Jenže tento ráj, jakožto vše na tomto světě, někomu patřil. Nějakému tajnému spolku!

Nedá se ani spočítat, kolikrát jsme narazili na zvláštní cedulku. Bylo na ní napsáno něco v tom smyslu, že vše odtud až co oko dohlédne je v majetku „Sdružení urbárov se sídlem v Pribylině"! To asi musí být mocný spolek! Mé zvědavé duši to nedalo a začal jsem se pídit po tom, kdo to jsou ti mocní urbári? Už jsem viděl tajemné postavy, které provádějí po večerech ještě tajemnější rituály a rychle jsem vzpomínal co vím o Svobodných zednářích a jiných spolcích.

V okolí chaty jsem nenarazil na nikoho informovaného. Na mou otázku všichni odpovídali stejně: „neviem!" Udělal jsem asi chybu, ptal jsem se samých mladých lidí a ti přece nemohou být v obraze. Musím se zeptat někoho staršího! Brzy se mi naskytla příležitost.

Byli jsme s mladším synem v Pribylině na velkých nákupech. Ano v té Pribylině, kde sídlil ten tajemný spolek! Hustota výskytu tajemných cedulek prudce vzrostla a já věděl, že jsem u cíle. Jenže koho se mám zeptat, ať nejsem za ignoranta?

Potraviny jsme nakoupili a přišli jsme na autobusovou zastávku. Odtud nám za půl hodiny pojede dostavník k naší chatičce. V čekárničce seděla stará paní. Už na první pohled bylo poznat, že si pamatuje Mrtvé Moře, když bylo ještě marod. Podle ní zřejmě Erben tak věrohodně vykreslil Polednici a můj syn se možná i trochu bál. To bude ta správná osoba! Dal jsem se s ní do řeči. Paní byla velmi ochotná a odpovídala na vše, na co jsem se jí zeptal. Tak jsem se odhodlal k otázce. „A paní, můžete mi říci, kdo je to ten urbár?"

„Jo, milý pane, vy asi nejste zdejší. To tady ví přece každý! To bylo ještě před tou velkou válkou. Já byla malá a tady někdy foukal takový vítr, že z hor padaly skály větší než támhle ten dům. A my jako děti jsme neměly boty! My děti jsme chodily do lesa jen tak, naboso! A potom odjel starý otec do Ameriky. Vlastně odjel tam předtím, protože máma se narodila na lodi. A když se vrátili, tak se vrátil i můj tatínek. I strýc s tetou se vrátili.  A potom jsem se narodila já! A skály padaly a domy se stavěly. Ani zubař tady nebyl, zuby trhal kovář a ten tady taky nebyl. Ten byl až dole v Hrádku! Vy ale máte hezkého kluka! A my chodili do lesa, ale kousek toho lesa patřil strýci. A taky tetě, oni měli všechno napůl, i na lodi se dělili o lžíci. A potom byly války. A dneska už nejsou, ani skály nepadají a váš kluk má boty. Takže já jsem taky urbárka!"

To byl jen stručný výtah z toho, co nám ta milá paní řekla. Ještě nikdy mi čekání na autobus neuběhlo tak rychle. Dodnes na to zvláštní setkání vzpomínám a ve skrytu duše si myslím, že ta milá paní (můj syn ji nazval babka urbárka) stále ještě sedí na té autobusové zastávce a povídá spolučekajícím pasažérům o historii urbárstva v Pribylině. Přeji hezký den.

PS. Článek věnuji svému synovi, který mne stále prosí, abych o „babce urbárce" něco napsal.