Vojna není kojná aneb Jak jsem si (ne)znechutil Vysoké Tatry.

Kežmarok! Tak zněl ortel, vepsaný neúhledným písmem do mého povolávacího rozkazu! Tam začnu výkon trestu za to, že jsem se nenarodil jako holčička.

Čas neúprosně letí a příští týden tomu bude už neuvěřitelných dvacet let, co jsem začal plnit tu nejčestnější vlasteneckou povinnost. Stal se ze mne voják. Voják k pohledání, vážil jsem asi padesát kilo, trápila mne senná rýma a po uběhnutí jednoho kilometru jsem potřeboval kyslíkovou masku. To je ten nejlepší předpoklad pro to, aby ze mne byl dokonalý velitel tanku T-72. A takové kádry školila poddůstojnická škola v Kežmarku. Stal se ze mne vlastně student v zeleném, plným titulem žák poddůstojnické školy vojín Nitka.

Onen sychravý dubnový den jsem se dostavil na nádraží v Ostravě-Svinově (tehdy to bylo nádraží Ostrava-Poruba, neboť za jméno Svinov se asi nějaký potentát styděl) už tři hodiny před odjezdem vlaku. To aby mi to náhodou neujelo a já nezačal vojnu v nápravné komůrce pro zlobivé vojíny. Když jsem potom zoufale sledoval zadní světla ujíždějícího rychlíku tak jsem zjistil, že v Ostravě jsou i jiná nádraží ze kterých se dá na to Slovensko odjet. Díky tomu, že tehdy ještě vlaky jezdily docela často jsem vyrazil z Vítkovic.

Vlak byl plný natěšených branců a každý se už nemohl dočkat ohřátého párku který dostane na uvítanou a na krásné khaki oděvy. Všichni dbali poučení ze zadní strany povolávacího rozkazu a vůbec nekonzumovali alkoholické nápoje. Jenom nechápu, proč tolik z nich mělo v přestupní stanici (Poprad) takové problémy s vystoupením z vlaku. Tam už nás svolával nádražní rozhlas k nastoupení do armádních autobusů, které nás odvezou do kasáren. Bylo to obtížné, ale nenastoupil jsem. Znal jsem v Popradu jednu útulnou hospůdku a moc jsem ji chtěl znovu navštívit. Však co, armáda počká...

Tam jsem se seznámil se dvěma vojáky, kteří už nějaký ten pátek v Kežmarku sloužili. Byl to řidič sanitky a jeho velitel. Vojáci se totiž zásadně nepohybovali samostatně, ale vždy ve skupinách, kde vždy musel být nějaký velitel. Díky tomu jsem do kasáren dorazil s pětihodinovým zpožděním v sanitním voze. Párek na uvítanou na mne bohužel nezbyl.

Ranní probuzení bylo strašlivé. Nějaký blázen křičel něco o malém budíku a další zelení panáčci na nás neuvěřitelně sprostě řvali. A prý se máme na něco připravit a než jsme se připravili tak už jsme na to nastupovali. Prý rozcvička, tak to zvládnu... Nezvládnul! Uběhli jsme asi tisíc kilometrů kolem nějaké oprýskané budovy a potom jsme dělali neuvěřitelné množství kliků, dřepů a jiných náročných sportovních výkonů. Někteří jedinci kolabovali. Nevím kteří to byli, vypadali jsme totiž všichni stejně.

Následující dny byly jako vystřižené z Dantova pekla. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech při vzpomínce na povel: „Plyn-postřik!" Nedá se spočítat kolikrát jsem na sebe navlékal takovou divnou pláštěnku, překrýval jsem boty zeleným igelitovým sáčkem a na obličej si natahoval protiplynovou masku OM-10. A takto vymóděný jsem se plížením-plazením pohyboval odnikud nikam.

Málokdo si dovede představit jak nádherný je výhled na Lomnický štít skrz ty věčně zamlžené okýnka protiplynové masky. Jak je krásné, plazit se po ostrém štěrku a v dálce vidět nádherná rekreační střediska v Tatranské Lomnici či na Starém Smokovci. To si k těm nádherným horám hned vybudujete vřelejší vztah! Já si ho vybudoval.

I po létech se strašně rád do těchto míst vracím a na chvíle strávené v protiatomové pláštěnce už vůbec nevzpomínám ve zlém. Prostě to tak bylo a nic na tom už nezměním. A ani měnit nechci, o čem bych taky dneska psal.

Vysoké Tatry jsou totiž nádherné, ať se na ně díváte z oken luxusního hotelu či z okénka posádkové věznice. Všem čtenářům kteří je ještě neviděli, vřele doporučuji jejich návštěvu. Věřte mi, nebudete litovat! Přeji hezký večer.