Pavel Nitka

Je to jen zvíře aneb Tak ho píchni do té němé tváře

13. 03. 2017 17:53:41
Určitě jste zaznamenali zprávu o tom, jak tři děti v jihlavské zoologické zahradě brutálně umlátily vzácného a bezpochyby krásného opeřence. Zcela bezdůvodně přišel o život nevinný plameňák.

Já vím, bylo o tom napsáno už mnoho článků a některé se ani nedochovaly, ale já se na tuto záležitost chci podívat z trochu jiné strany. Nebudu se zaobírat tím, kdo tu hrůzu s fatálním následkem tomu ptáku způsobil, kolik jim bylo let a ani tím, jakou že to měli barvu pleti. Tohle bylo rozebráno už nesčetněkrát na všech možných zpravodajských serverech a ve všech možných diskusích.

Já chci jen tak trochu poukázat na to, že brutální zacházení se zvířaty není v naší společnosti zase tak neobvyklé. A že tenhle, do nebe volající případ týrání zvířete je jen špičkou ledovce. A nebýt toho, že to udělaly děti (podle všeho opravdu romské děti), tak by tato zpráva zřejmě zapadla mezi mnoha dalšími zprávami, kterými nás sdělovací prostředky denně zahlcují.

Když jsem si přečetl o té jihlavské události, tak mi bylo docela šoufl. Prostě se (naštěstí), ještě stále nedokážu vcítit do mysli člověka, který jen tak pro zábavu utýrá nějaké zvíře. A je jedno, jestli to bude křeček, králík, kočka, pes, holub, papoušek, lev, slon či vorvaň. A přitom jsem už dost takových lidí poznal. I když, abych řekl pravdu, tak násilníka který by týral lva, slona či vorvaně jsem ještě nepotkal. Ale to bude asi tím, kde a v jaké společnosti se pohybuji.

Vzpomenul jsem si na jeden starší zážitek z doby mé vojenské služby. Psal se rok 1990 a Československá lidová armáda přišla na to, že už nemusí záklaďáky cvičit v bojových dovednostech a začala je využívat k různým brigádám v civilním sektoru. A kdo zrovna nebrigádničil někde v lese, tak strážil různá vojenská zařízení.

A já dva měsíce strážil nějaký zapomenutý muniční sklad, někde poblíž Jaroměře. Samozřejmě jsem ten muničák nehlídal sám, ale bylo tam se mnou ještě asi třicet dalších záklaďáků. Strážnice byla hluboko v lese a byla tak dobře skrytá, že by ji asi žádný narušitel jen tak nenašel. Ale našlo ji jedno malé, mourovaté kotě.

To kotě tam bylo jako doma a aby taky ne. Ono tam totiž bylo doma a měnila se jen osádka té strážnice. Jenže mezi námi se našlo pár jedinců, kterým se to vůbec nelíbilo. A tak milé kotě každou chvíli okusilo na vlastní kůži, jaké je to dostat kopanec vyleštěnou kanadou.

A zatímco někteří vojáci koťátko krmili a snažili se jej schovávat před těmi násilníky, tak ti násilníci hledali stále nové a nové způsoby, jak si na tom malém chlupatém klubíčku vylít svou zlost...

Jak jsem již napsal, tak se psal rok 1990. V té době byl stále ještě videopřehrávač či videorekordér docela vzácný a tak jsme jako vojáci přivítali, když jeden z nás tento výkřik techniky přinesl. Co na tom, že jsme měli jen dvě videokazety a tak jsme stále dokola čuměli na čtyři filmy. Bylo to barevné, hýbalo se to a bylo to ze západu. To nám stačilo. A tak onen voják, který měl to štěstí a oplýval videopřehrávačem, který dal k dispozici celému praporu, nabyl všeobecné oblíbenosti. A právě tento voják se postavil do čela odboje proti nepříteli. Tím nepřítelem bylo to koťátko...

Jednoho krásného dne vytáhl z lékárničky obvaz, konec přivázal koťátku na ocas a začal si hrát na centrifugu. A okolo něj stála suita jeho obdivovatelů a byli štěstím bez sebe. Vždyť on má video, dopřál nám sledování amerických filmů a tak je to borec. A borec přece dělá jen super věci! A kotě, točící se na konci obinadla je opravdu super. A když to nepřežije? No a co! Je to jen zvíře.

V ten den jsme opravdu porušili jedno přikázání ze základních řádů, podle kterých se tehdejší ČSLA řídila. Byly narušeny vztahy mezi vojáky a být to v době války, tak bychom všichni skončili před popravčí četou. Ale i tak to bylo docela na hraně. Byli jsme ve stráži a to byl jediný bojový úkol v době míru. Takže když dal jeden strážný druhému strážnému po hubě, tak to mohl vojenský prokurátor docela hezky ohodnotit. Naštěstí se to pan prokurátor nikdy nedověděl...

Naštěstí, protože bitka strážných na strážnici kvůli kotěti by se mu asi nelíbila. Zvláště, když byli ti strážní ozbrojeni. Taková dobře mířená rána ze samopalu vz. 58 do lýtka majitele videopřehrávače by tomu kotěti možná udělala radost. Bylo by to efektnější, než ho přivázat za nohu a zahrát si na tu centrifugu s ním. Ale kdo by s ním točil, vždyť vážil asi metrák...

Ale to jsem opravdu moc odbočil. Já nejsem pro to, aby se týratelům zvířat provrtávaly lýtkové svaly náboji ráže 7,68 mm i když by to určitě mělo něco do sebe. On by měl něco do sebe jakýkoliv fyzický trest, který by se alespoň trochu podobal tomu, co dotyčný udělal té němé a nevinné tváři. Jenže to nejde.

A tak nám nezbývá nic jiného, než takové „lidi“ trestat nějakou tou pokutou a všeobecným pohrdáním. Jenže u mnohých z nich je právě tohle něco, co je vůbec nebolí. Na pokutu mají dost peněz a z pohrdání si nic nedělají. Vždyť oni taky pohrdají... Pohrdají úplně vším, kromě sebe. Pohrdání vším mají jako svůj koníček a ten trénují právě na zvířatech. Je to totiž to nejjednodušší.

Omlouvám se, že jsem nenapsal více o jihlavském incidentu, o násilnických dětech, o nepřizpůsobivých rodičích... Ale to už napsali jiní. Přeji vám hezký podvečer a pokud máte nějakého domácího mazlíčka, ať je to křeček, pes anebo vorvaň, pohlaďte ho a dávejte na něj pozor. Nikdy nevíte, jestli není v okolí nějaký majitel videopřehrávače, za kterým stojí jeho fanclub...

Autor: Pavel Nitka | karma: 35.89 | přečteno: 2727 ×
Poslední články autora