Něco o tom, že i jízda prostředkem hromadné dopravy může být občas opravdu neobyčejná. Nudné chvíle strávené v tramvaji se mohou náhle změnit v regulérní divadelní představení, které režíruje ten nejlepší režisér. Život...
Ten den jsem opravdu vůbec nikam nepospíchal a nebyl jsem ani tak moc daleko od místa, kam jsem se chystal. Nějaké čtyři zastávky tramvají, takže asi dvacet minut obyčejnou chůzí. Mnohokrát jsem šel i delší trasy a nejen proto, abych ušetřil za jízdné. Prostě když nespěchám, tak se rád projdu. Vždycky si tak nějak utřídím myšlenky a ten den bylo co třídit…
Jenže ten den, kromě toho že jsem měl tisíce myšlenek (o jednom tématu) k vytřídění, bylo taky docela hnusně. Omlouvám se za ten výraz, ale bylo hnusně… Na chodnících sněhová břečka, všude okolo smog a síla větru se blížila tlakové vlně malého jaderného výbuchu. Tohle nebyla vhodná chvíle k třídění dat na mém interním HDD…
A tak jsem se rozhodl, že přece jen pojedu tramvají. Na zastávku ve Vítkovicích jsem dorazil zároveň s právě přijíždějící elektrickou soupravou číslo dvanáct. Takže jsem neviděl co se tam dělo, ale muselo to být zajímavé.
Do tramvaje totiž zároveň se mnou a několika dalšími odvážlivci nastupovala zajímavá paní neurčitého věku. Tím neurčitým věkem myslím to, že bych její narození datoval na kterýkoliv den mezi konci třicetileté a druhé světové války. Paní měla u sebe asi deset igelitových tašek a už z dálky bylo poznat, že šepot není zrovna její oblíbený druh konverzace. Prostě byla neskutečně hlučná… Ale to bych ji nezazlíval, to já jsem bohužel taky a dost lidí tím vytáčím.
Ale zarazilo mě, že když při nastupování upozorňovala všechny na to, že to sedadlo u dveří je jen její, ji odpověděl nějaký od pohledu seriózní pán slovy:„Polib mi!“ A hned si tam sedl…
A pak to vypuklo… Paní rozložila své igelitky na místo pro kočárek a spustila. Vlastně nespustila, jen pokračovala v monologu, který asi začal dlouho před tím, než jsem si ji všiml. Počítám, že někdy koncem minulého století. Seriózní pán, ten který ji při nastupování žádal o polibek, ji už nezajímal a zaměřila se na mladou maminku s dítětem na klíně.
„Jak je možné, že já, která jedu až na Hranečník musím stát? A to mám platný jízdní doklad! A nějaká svobodná matka si sedí. Určitě na toho parchanta bere obrovské sociální dávky a co z něj vyroste? Grázl! Jednou ho budou hledat všichni policejní plukovníci v republice! Vždyť co vyroste z děcka, které bere už od narození dávky?“
Blížili jsme se k první zastávce a konečně se v tramvaji ozval nesmělý hlas jednoho z pasažérů: „A jak víte, že je to svobodná matka?“
„A vidíte tu někde jejího manžela? Je sama a tak je svobodná! A taková jen bere peníze a místa v tramvaji nám důchodcům.“
Bylo vidět, že se nad touto logikou v tramvaji několik lidí usmálo a nějaký odvážný rek ji upozornil na to, že je vůz poloprázdný a tak si může sednout někam jinam. To však neměl dělat. Milá stařenka překalibrovala svá mířidla a spustila vodopád urážek směrem k onomu hrdinovi. A opravdu jej nešetřila.
Jenže její terč byl poněkud netečný a nevšímal si ji. A tak začala častovat urážkami ostatní spolucestující. A nevynechala nikoho. I když já z toho vyvázl docela dobře. Bylo mi vytknuto, že nemám na to, abych si koupil do bot pořádné tkaničky a proto je mám moc dlouhé… No alespoň něco mám dlouhé…
Cesta tou tramvají trvala asi pět až osm minut, ale tolik nenávisti zahuštěné do tak krátké chvilky jsem ještě nezažil. A to v tomhle nejsem žádný nováček. Už mám totiž s nenávistnými lidmi nějaké zkušenosti z dřívějška…
A teď trochu vážněji. Pochlubil jsem se s tímhle zážitkem jednomu svému kamarádovi a on mě upozornil na to, že tato paní je v Ostravě docela známou figurkou. A dokonce je možno vidět několik videí s jejími výstupy na netu. No já to nevěděl a tak to pro mě byla nová zkušenost.
Jenže když nad tím tak uvažuji, tak zjišťuji že… Že neznám životní příběh té paní, nevím co všechno v životě prožila a proč vlastně tak moc nenávidí. Třeba v tom hraje roli i její zdravotní stav, ale to opravdu nevím. Ale taky je možné, že prostě nenávidí jen tak ze cviku.
Že je to její koníček, stejně jako je to koníček některých lidí, které opravdu dobře znám. Těch, u kterých mohu prohlásit to, že je mi to dvakrát líto. Že mi je líto jich a je mi líto sebe. Jich proto, že jsou tak zatrpklí a nevidí nic jiného než chyby druhých. A sebe je mi líto proto, že jsem na takové lidi nejen narazil, ale že tak nějak mohou zasahovat do mého života.
Ale i proti tomu se snad dá nějak bránit. Děkuji všem kdo dočetli až sem a přeji hezké odpoledne.
