Vím, není to úderné jako ty články o tom, jak to bylo špatné, ale tohle je taky o tom, že to špatné bylo... V hospodách se tehdy mládež vychovávala jen ke špatnostem...
Místo: Totalitní stát ve středu Evropy. Severně od Rakouska.
Čas: Někdy před třiceti lety.
Přesnější čas: Konec léta roku devatenáctistého osmdesátého šestého.
Přesnější místo: Hostinec té prokleté čtvrté kategorie.
Bylo opravdu hodně horké srpnové odpoledne. Tak horké, že i mouchy a vosy zalezly někam do stínu a přestaly otravovat pány tvorstva, což vlastně vyhovovalo oběma stranám. Člověk nezabíjel, hmyz nebyl zabíjen…
Členům mysliveckého spolku jednoho malého slezského města to opravdu vyšlo. Myslivecký den chystali už několik měsíců a čeho se báli opravdu nejvíce, byla nepřízeň počasí. Ono zastřelit škodnou mohou i když je venku hnusně, ale dostat lidi na akci na které jim tak záleží je jednodušší, když je venku krásně. A venku krásně bylo…
Lidé z výše nejmenovaného města se proto shromáždili u místní Myslivecké chaty a zřejmě se dobře bavili. Pili pivo z voskových kelímků, jedli myslivecké speciality a poslouchali nejnovější hity, které jim pouštěl nějaký diskžokej v zelené kamizolce. A byli tam nejspíše všichni…
Vlastně tam museli být všichni, protože v jisté nejmenované hospůdce v témže městě nebyl vůbec nikdo. Vlastně tam byla paní Maruška, což byla servírka v důchodovém věku, která by ještě dnes mohla o čepovaní piva přednášet na nějaké té hospodské univerzitě.
Ale dlouho tam sama nebyla. Někdy okolo čtvrté hodiny popoledni, pro vojáky okolo šestnácté hodiny, přišli do lokálu dva kluci. Maruška je už znala a věděla, že to není nikdo, kdo by dělal nějaké problémy. Byli to kluci, kteří občas zašli, dali si jedno či dvě piva a byli schopni docela rozumně pokecat se štamgasty. Jenže dneska byli štamgasti na akci u kluků od brokovnic a popíjeli pivo z vosku…
Tentokrát však chlapci nezůstali jen u jednoho pivečka. Bylo vidět, že se na myslivecký den nechystají a prostě se rozseděli. Paní Maruška jim nosila jedno pivo za druhým a povídala si s nimi. Ona si vlastně vůbec moc ráda povídala s lidmi. Byla docela zvědavá a dokonce i takoví mladíci mohli vědět něco, co může potom dát k dobru při rozhovoru s někým jiným.
A tak ti kluci probírali perspektivy ostravského Baníku v příští sezóně a netušili to, že ty poje..né Vítkovice budou druhé a Baníček až pátý. Mimochodem, Plzeň tehdy sestoupila z předposledního místa… A s paní Maruškou probrali pana Bohouše, kterého prý včera večer chytili pomocníci VB ve chvíli, když močil u místního vodotrysku a neprodleně jej předali spravedlnosti. No oni jej předali jeho manželce, ale kdo byl tehdy spravedlnější, že?
Taky probrali to, jaká asi bude časem z malinkaté vnučky paní Marušky hezká holka a po čase vím, že se vůbec nemýlili. A myslím si, že by se dnes úplně stejně bavili o Maruščině pravnučce…
Všechno proběhlo úplně pohodově a kluci si před odchodem poručili ještě jednoho malého panáka rumu. Tehdy se to tak ještě mohlo jmenovat a možná to i lépe chutnalo. Paní Maruška přinesla ty dva náprstky a zeptala se: „Kluci, vy dneska něco slavíte?“ A oslavenec se ozval: „Ano, paní Maruško. Dneska mám šestnáct!“
Paní Maruška oslavenci popřála vše nejlepší a ten kalíšek rumu vzala na sebe. Vždyť to přece bylo tak hezké odpoledne…
A to by mohl být konec vzpomínky, že? Jenže my se musíme vrátit zpátky do budoucnosti. Do budoucnosti, kdy by bylo něco podobného naprosto nepřijatelného. Schválně píši nepřijatelného, protože to určitě není nic nemožného. Jenže dnes by se toho chytl Blesk, Nova, nějaký přičinlivý poslanec či nějaký jiný mravokárce a byla by z toho kauza. Možná by k tomu měli na Nově ve zpravodajství natočenou i speciální znělku.
A reportér, který kdysi taky občas seděl jako mladistvý v hospodě, by s vážnou tváří sděloval národu to, jak ta naše mládež chlastá. A pobouřená veřejnost by kroutila hlavou… Ale ti tři by hlavou nekroutili. Paní Maruška už mezi námi není, tehdejší oslavenec už má doktorát a kupodivu nijak nezatrpkl a ten poslední? Ten vám všem přeje hezký zbytek neděle.
