Nedělní Vatikán aneb Kdo je vlastně svatý?

Dva bývalí římští biskupové byli svatořečeni a tato událost vyvolala v našich končinách docela velký rozruch. A o největší rozruch se postaral ten, novými světci vykonaný ZÁZRAK...

Ono se to slovo, ve spojitosti s kanonizací obou nových svatých vyskytovalo v tisku docela často a ne každý je chápe tak, jak by mělo být pochopeno. Ono to slovo je vlastně úplně nepochopené... 

Někteří diskutéři se pod články o nedělních vatikánských událostech čílí nad tím, že ještě v jedenadvacátém století někdo věří na zázraky. Že v době kdy už létáme (vlastně už zase nelétáme) na Měsíc, kdy si voláme stále menšími a menšími (dnes vlastně stále většími a většími) mobily, kdy jsme schopni geneticky upravit mouchu tse-tse aby už neničila rovníkovou Afriku, stále někdo věří na nějaká kouzla. 

A v tom je právě ten největší problém. Člověk neznalý uslyší slovo zázrak a už vidí Harryho Pottera s hůlkou či Čáryfuka s ropuchou Touchwoodem. A okamžitě se, díky svému vědeckému pohledu na svět začne všem těm zázrakům vysmívat. A přitom si neuvědomuje, co si vlastně křesťané pod tímto slovem představují... 

Pro dnešního křesťana je slovo zázrak bráno jako něco, co je za zrakem. Něco co odkazuje dál, něco co překračuje nám známé přírodní zákony a nemáme pro to racionální či přímo vědecké zdůvodnění. Ale v žádném případě nechce definice zázraku, nějak zpochybňovat vědu. I když právě to si mnozí, věci neznalí lidé myslí. 

A přitom právě těmto lidem nevadí, když se slovo zázrak běžně používá třeba při narození dítěte. Zázrak zrození nového života je sice vědecky dostatečně zdokumentován, ale přesto se tak může bez problému nazývat. Stejně jako vznik (nám známého) Vesmíru se běžně popisuje jako zázrak. 

Jenže já bych slovem zázrak nazval i veškeré přírodní zákony, které tak trefně popsali pánové Archimédes, Euklidés, Pythagoras či Newton. A jsem si jist, že nikdo z nich by se slovu zázrak nikdy nevysmíval... 

Dalším vysmívaným a nepochopeným slovem bylo slovo „svatý“. Kritici se čílili nad tím, jak může obyčejný člověk (jakým papež František bezpochyby je) prohlásit někoho za svatého. Vždyť svatý je jen Bůh... Tohle ale většinou píšou s despektem, protože Bůh přeci neexistuje. 

Nikoho z nich však nenapadne to, že pokud je někdo prohlášen za světce, tak je mu vlastně vyjádřena obrovská úcta celého křesťanského světa za jeho život a za jeho činy. Tohle není nějaká „síň slávy“, ale vyjádření pokory k určitému člověku, který prostě žil tak, že si to zasloužil. Mezi světci naleznete císaře, krále, papeže, ale i obyčejné zdravotní sestřičky či potulné „žebravé“ mnichy. 

Ono se moc dobře vysmívá věcem kterým vlastně vůbec nerozumíme, jenže někdy se nám to může hodně nevyplatit. Většinou tím, že budeme před druhými lidmi za idioty. Jenže pokud nás k tomu vysmívání vede i nenávist vůči (nám neznámému) problému, tak nám to povětšinou nevadí. Idioti jsou přece ti druzí, ti co věří na zázraky. Přeji hezký večer.

 P.S. Už aby začal fungovat ten nový blog. Protože konečná úprava je někdy nad lidské síly. Tentokrát se bohužel nepovedla... Omlouvám se.