Jak jsem poznal pohostinnost aneb Můj výlet do vysokých skal...

Víte, jak si poslechnout za pár minut více nadávek, než v diskusích pod články na iDnesu? Tak čtěte dále... Ale nepokoušejte se to napodobovat...

Psal se rok 1994, já byl už dva roky šťastně v chomoutu, mému synovi už táhlo na druhý rok a já se rozhodl, že své manželce představím svůj nejoblíbenější kraj... Vysoké Tatry! Díky inzerátu jsem sehnal kvalitní ubytování v jedné vilce v Popradu, o kluka se postarala babička a my mohli vyrazit...

Ve směnárně jsem velmi výhodně zakoupil slovenskou měnu (tehdy to byly opravdové Koruny) a v nádražní pokladně jsem si poprvé v životě pořídil mezinárodní jízdenku (i když jsem cestoval někam, kde jsem už mnohokrát byl). V předvečer cesty jsme nasmažili hromadu řízků na cestu a jelo se... Ve vlaku to probíhalo docela v pohodě, na svá místa (pojištěna místenkou) jsme se dostali už v Karviné, což je teprve třetí stanice od našeho nástupu, celníci nedělali žádné problémy a do Popradu náš expres dorazil bez zpoždění...
Dokonce i v Popradu vše proběhlo bez problémů, naši domácí na nás už čekali a cena ubytování se vůbec nelíšila od ceny v inzerátu propagované! Vždyť co více jsem si mohl přát... Týden krásné dovolené mohl začít.
A taky jsem si ten týden krásné dovolene řádně naplánoval... Návštěva krásného podtatranského města Kežmarok (byl jsem tam na vojně a tak to bylo opravdu nutné), jeden výlet na Starý Smokovec, jeden výlet kousek za Hrebienok a jednu celodenní tůru po taranských dolinách! To bylo na mou ženu až až a tak to opravdu stačilo! A ono to opravdu vycházelo...
V Kežmarku jsme si prohlédli kasárna a moc dobře se najedli v místní Formanské krčmě, na Starý Smokovec jsme došli pěšky v třicetistupňovém vedru a Hrebienok? Tam jsme vyjeli pozemní lanovkou a k vodopádu jsme došli v sandálech.... Vše fungovalo až do doby, kdy došlo na ten celodenní výlet... Vyrazili jsme do opravdových hor.
Trasu jsem naplánoval velmi systematicky, zjistil jsem veškeré spoje z Popradu do Smokovce a zpátky a rozhodl jsem se, že ukážu své drahé polovičce Malou Studenou dolinu a v ní krásnou Teryho chatu. A potom se uvidí... A vidělo se!
K Teryho chatě jsme se opravdu vyšplhali a nafotili tam krásné snímky nás dvou v kraťasech na sněhu.... Na začátku července tam byl stále sníh a teplota byla velmi příjemná. Na to jak jsme byli oblečeni...
Jenže potom jsm přišel na opravdu šílený nápad! Přece se nebudeme vracet zpátky cestou, kterou jsme přišli! Vždyť hory skrývají spoustu krásných místa má žena si je zaslouží vidět! Vezmeme to přes Příčné sedlo do Velké Studené doliny, na Zbojnické chatě polkneme čaj se slivovicí a na Hrebienok se prostě vrátíme jinudy! Ó jak geniální...
Priečné sedlo 2352 mnm:
Velmi těžká túra a technicky značně náročná. Obtížný je zejména úsek s prudkým stoupáním na Priečne sedlo. Tento úsek je zajištěn dlouhými řetězy, a proto je z bezpečnostních důvodů povoleno procházet pouze ve směru z Malé do Veľké Studené doliny! Tolik internet....
Nedovedete si představit hrůzu v očích mé ženy ve chvíli, kdy viděla ten svah opatřený řetězy! Nebo v půli cesty, kdy bezradně visela na kousku rezavého kovu nad neskutečně hlubokou propastí! A co teprve, když si kousek pod vrcholem (vím, sedlo není vrchol, ale jak jinak to nazvat) zvrtla kotník a dosti blbě se jí na té skále našlapovalo... A už jsme u těch nadávek! Co já si jenom vyslechl! A co teprve na vrcholu, když zjistila, že bude muset po těch řetězech ještě i zeslést!
Co se mi v té chvíli honilo hlavou? Kde asi přistane ten vrtulník, který nás zachrání? A kolik to bude stát? A jak ten vrtulník vlastně zavolám? Jak se asi bude spát někde na skále? No hrůza...
Dopadlo to dobře... Na Hrebienku jsme stihli poslední lanovku, ve Smokovci poslední vlak a.... Má v té době těhotná žena (to jsme tak nějak nevěděli) se dostala do bezpečí... A tady už jsem u té pohostinnosti!
Naše paní domácí na nás už čekala. Rozpálený gril, naložené steaky, čerstvá rajčátka, nakrájený domácí sýr, pivo a vychlazená borovička... Byla neskutečně ráda, že jsme zpátky a připravila nám hotové posvícení! A to nebylo zdaleka všechno... Vždyť ona se o nás po celou dobu našeho pobytu starala jako o vlastní a vykrmovala nás, jako majitelka perníkové chaloupky Jeníčka a Mařenku!  A na konci dovolené jsme se dozvěděli proč...
Její dcera byla v roce 1990 na vojenské přísaze svého chlapce (později už manžela) v Bohumíně. V noci jí ujel poslední vlak a tak se rozhodla přenocovat na bohumínském nádraží.... Všimla si jí tam nějaká paní (snad servírka v nádražní restauraci) a nabídla jí, aby přespala u ní doma. Dala jí večeři, nechala přespat, ráno jí dala snídani a ješte ji doprovodila na vlak
. A naše domácí se rozhodla, že to vrátí! A když zjistila, že Bohumín je ve stejném kraji odkud pocházíme i my, bylo rozhodnuto! Nic nám nepomohlo přesvědčování oné paní, že my s tím nemáme nic společného, prostě jsme byli odměněni! Odměněni krásným týdnem, za který tak trochu vděčíme i té neznámé paní z Bohumína... Přeji hezký večer.