Ani kapka nazmar aneb Jak jsem asistoval při likvidaci alkoholu

Možná se budete divit, ale já jsem zase ve svých vzpomínkách na vojně.. Tentokrát vítám nové záložáky!

Byl krásný letní den roku devatenáctistého osmdesátého devátého a Jakešovi už pomalu začala zvonit hrana... Hodná holka Hanka Zagorová brala miliony, ti Jandové taky, ceny bojlerů se blížily cenám brojlerů a maminka mého spolubojovníka si konečně umyla ruku, kterou rok předtím podala Gorbačovovi. Velitelem kežmarského pluku byl podplukovník X (nevím kdy se vojenské tajemství stává netajemstvím a tak jeho jméno nezveřejním) a já byl prostým vojínem. Vlastně žákem poddůstojnické školy tankové....

Ten den už brzy ráno otevřeli dlouho zapečetěnou zadní bránu kasáren a podle denního rozkazu z předešlého dne, se tam vytvořila provizorní vrátnice. A nebyla to ospalá vrátnice o jaké zpíval Olda Říha s Katapultem, byla to vrátnice velmi živá! Vítali jsme tam několik desítek tatínku od rodin, kteří dorazili na vojenské cvičení.

Pro nezasvěcené: Dva roky vojny nestačily a tak se bývalí záklaďáci občas stávali záložáky, odskočili si na pár týdnů od rodin a stali se obránci vlasti! Vlastně přišli do kasáren, tam se tři týdny nudili, občas utekli do hospody a někteří se dokonce dočkali povýšení... A hlavně jim systém připomenul, že dnem kdy dostříhali metr to rozhodně neskončilo!

A tak již od brzkého rána (někdy kolem desáté hodiny) procházeli vousatí pánové skrze provizorní vrátnici, skelným zrakem kontrolovali prezenční listinu a roztřesenou rukou podepisovali dokument o svém příchodu. Potom byla zkontrolována jejich osobní zavazadla (asi jako na letišti) a jejich proviant byl řádně roztříděn!

Štangličky Uheráku, balíčky řízků, zavařeninové sklenice se škvarky či balíčky kávy zůstaly nepovšimnuty (to se záklaďákům po dovolenkách nestávalo), kartony cigaret zůstávaly v taškách, ale.... Alkohol byl neúprosně zabavován! Voják nepije! A přítomnost alkoholu v kasárnách nemůže omluvit ani skutečnost, že je voják již dlouze ženat a doma skladuje několik dětí.

Veliká bedna od munice do samopalu vz. 58 a dokonce i bednička, která ještě nedávno hostila deset protitankových min, se plnila zabavenými lihovinami. Byla tam vodka (která se v tom roce ještě dala i pít), byl tam Rum (o kterém nikdo netušil, že se někdy nebude moci nazývati Rumem), byla tam domácí pálenka, byla tam pálenka sousedská (to jsou skoro všechny, neboť málokdo si doma pálí sám), byla tam maďarská Baracz palinka, polská vodka Wyborova, byla tam borovička Spišská i Inovecká a možná tam byl i Fernet...

A potom se objevil on... Velitel pluku podplukovník X, se přišel přesvědčit o řádném nástupu nových obránců vlasti. Okem znalce zhodnotil vousaté tváře záložáků a jelikož to nedělal poprvé, tak už věděl... S tímhle materiálem to NATO určitě nezastrašíme! Ale copak nám ti kluci neholení donesli?

Veliký batoh (tzv. Velká polní) byl naplněn láhvemi, které byly podle soudruha podplukovníka nejškodlivější a zasloužily okamžitou likvidaci! Poté byl vybrán vojín, který onen batoh odnese do místnosti, kde bude veškerá lihovina zničena!

A tak jsem šel... Držel jsem se asi dva kroky za velitelem pluku, neboť mé postavení obyčejného vojína mi nedovolovalo chůzi po jeho boku. A batoh byl tak těžký... Cestou nám salutovali majoři, kapitáni a dokonce i jeden civilní zaměstnanec kasáren! A nikomu nevadilo, že já nesalutoval! Všichni byli asi nadšeni, že se náklad na mých zádech ještě ten večer zničí!!!!Ten den jsem poprvé (a taky naposled) viděl kancelář velitele pluku... Byl tam nádherný leštěný stůl, krásný koberec a spousta vestavěných skříní. A jedna, leštěným dřevem obložená stěna... A za ní byla určitě linka na likvidaci lihovin!

Náklad jsem donesl. A celý zbytek dne jsem byl v centru pozornosti svých spolubojovníků! Všichni o tom alkoholu jen básnili, ale nikdo se k němu ani nepřiblížil! A já jej měl (když ne na jazyku), alespoň na zádech! Přeji hezký den a krásný zbytek Velikonoc!