Hurá, jedna už jde! aneb Jak jsem mával na děvčata

A už jsem zase na vojně... Už je to skoro dvacet let a stále je na co vzpomínat. Vždyť kde se člověku stane tolik absurdních věcí, jako při výkonu základní vojenské služby?

Už jsem si myslel, že jsem ve svých článcích o plnění své nejčestnější vlastenecké povinnosti napsal vše, ale naštěstí tomu tak není... Stále je o čem psát!

Psal jsem už o svých prvních zkušenostech s budíčkem, rozcvičkou, armádní kuchyní, tankem, denním holení, skládání košil do „komínků“, natírání nenatíratelného, uklízení neukliditelného, provádění neproveditelného či slepém poslouchání neposlouchatelného. Psal jsem o svých zkušenostech s posádkovou ošetřovnou, zkušenostech s posádkovou věznicí i zkušenostech s posádkovým velitelstvím.... Ale na něco jsem zatím nenarazil. Na ono pověstné mávání vojáků na holky!

Čtenář/ka, který/á tu dobu zažil/a (nehodící se, škrtněte) určitě ví, na co narážím. Okna kasáren, ploty kasáren, okna posádkových ošetřoven, zadní čela projíždějících vojenských náklaďáků či vstupní (výstupní) otvory tankových věží, byly přímo obloženy mávajícími vojáky... A to nejen na Prvního Máje či při výročí VŘSR, ale i ve dny všední... Dokonce i v pondělí.

V dobách, než jsem se i já stal mávajícím vojákem, jsem to moc nechápal ale po prvním navlečení vojenského sukna, po první armádní snídani a po prvním PHD (to je den, kdy všichni něco nekontrolovatelně uklízí a potom jsou nějakým primitivem označeni za prasata a.....) jsem to pochopil.

Vždyť oni, pod záminkou výchovy chlapců v chlapy, zavřeli tisíce devatenáctiletých kluků za kasárenské ploty, nutili jim představu, že jejich zbraň je jejich milenka a jediná ženská, kterou jim ukázali byla prodavačka v armě... A to nebyla ta slavná Venuše ze seriálu o hrdinném vojáku Zounarovi, byla to prababička velitele prvního praporu, která si přivydělávala k důchodu.

A tak jsem i já začal mávat! Ve volném čase jsem byl vyložený z okna šatny a čekal jsem na náhodnou kolemjdoucí.... A nebyl jsem v tom sám, mávali jsme všichni! Dokonce jsme soutěžili v tom, komu zamává hezčí děvče! A co teprve při službě na bráně! To jsme sice nemávali, ale zdravili jsme vše, co jen trochu připomínalo osobu opačného pohlaví... A komu na pozdrav odpověděla hezčí slečna, vyhrál! Pokud se s ním děvče dalo do řeči, tak byl zveřejněn na nástěnce a pokud si s holkou smluvil schůzku, tak dostal řád...

Při přesunech do různých vojenských mučíren, jsme se bili o místo co nejblíže k zadnímu čelu Pragy V3S, jen abychom mohli mávat! Komu zamávala holka, ten s ní už vlastně chodil!

Dnes to bude znít asi dost divně, ale tehdy nás to drželo při životě.... Ono pitomé mávání na slečny bylo jakýmsi pojítkem mezi životem v totálně nesmyslném vojenském životě a životem tam venku... Životem bez základních řádů, bez primitivních důstojníků, bez studených nedělních večeří, bez plynových masek či konzervovaných dávek potravin... Bez politruků, bez velitelů, bez zelených trenýrek, bez žlutých pyžam....

Jsem rád, že jsem mával! Pokud bych nemával, bylo by se mnou něco v nepořádku... A pokud to tehdy někomu vadilo, tak se omlouvám. Ale vím, že jsem tím určitě nikomu neublížil, snad jen trochu pohoršil... Ona ta paní v Kežmarku, ta co se tak rozčilovala... Přeji hezký den.