Stůj, nebo tě zastřelím aneb Jak jsem potkal vrátného

Každý podnik má svého ředitele, svou účtárnu, své personální oddělení, své zaměstnance, své IČO (dnes pouze IČ), své obchodní partnery a v neposlední řadě své vrátné...

I když, některé firmy vrátnici nepotřebují a tak oplývají pouze recepcí a já jsem dalek toho, abych nějakou šikovnou recepční nazval "vrátnou". Ale já chci psát o továrnách, neboť ty své vrátnice mají a jelikož je mají, tak mají i vrátné!

Já vím, dnes to už nejsou "vrátní", ale "strážní" a už tam nejsou proto, aby jen otevírali závory přijíždějícím a odjíždějícím vozidlům, ale jsou tam hlavně proto, aby chránili majetek firmy!

Taky podle toho dnes vypadají, už nenosí šedivé obleky a placaté čepice, dnes se oblékají skoro jako Hradní stráž a jejich chování se taky v mnohém velmi změnilo.... Já to vím, já totiž prošel spoustou vrátnic a poznal spousty jejich ochránců...

Začalo to v roce 1984, já jako mladé ucho opustil Základní školu a stal jsem se středoškolákem. V rámci povinné praxe jsem musel docházet do jednoho ze závodů Vítkovických železáren, v té době vlastněných jistým Klementem Gottwaldem a tak jsem poprvé poznal práci strážců podnikových vrátnic.

Byla to práce hodně namáhavá, vždyť od nevidím do nevidím kontrolovat závodní průkazy, o půl šesté ráno křičet po rozespalém vysokopecaři za to, že svůj průkaz ukázal moc ledabyle, na konci směny pohlídat, aby nikdo neodcházel o minutu dříve a hlavně vydržet býti protivným po dobu celé směny, musí být opravdu vyčerpávající!

Byla to doba, kdy na vrátnicích seděli bývalí vzorní pracovníci, kteří už nemohli z nějakých důvodů svou práci vykonávat, byli řádně prověřeni, byli loajální a.... byli ozbrojení. Ve Vítkovicích byli ozbrojení do té doby, než několik dělníků v průběhu odpolední směny zatoužilo po sportovním zážitku a pokusili se utéci přes plot na fotbal... Byli zastavení výstřely z pistole v ruce jedné svědomité vrátné, která se zachovala přesně tak, jak nám na vojně přikazovaly řády pro strážní službu.

Paní vrátná naštěstí nikoho netrefila, ale už jen fakt, že střílela směrem ven z továrny (směrem k fotbalovému stadionu) a mohla zasáhnout třeba náhodně kolemjdoucího Hrdinu socialistické práce, postačil k tomu, aby byly revolvery, kulomety, tanky a rakety vrátným odebrány.

Po listopadu se to změnilo, ty dvě továrny, jejichž vrátnicemi jsem chodíval, byly panu Gottwaldovi odebrány a noví majitelé si vycvičili nové strážce. Ti staří odešli do zasloužené penze a jejich role se ujali mladí, perspektivní a minulosti nezatížení kádři. A taky se změnila jejich úloha, neboť majetek za branami už nebyl v socialistickém vlastnictví a tak bylo potřeba jej ohlídat!

A kdo jiný to ohlídá, než vrátný? A tak začaly všechny ty osobní prohlídky, vybalování osobních zavazadel a nadále pokračovala důsledná kontrola vstupních dokladů. Na jedné malé vrátnici, kterou jsem chodil za výdělkem, se všichni dobře znali, chodili tam stále stejní lidé a stále stejní vrátní je buzerovali za případné opomenutí tak důležité procedury, jako je ukázaní průchodky.

Nedejbože, když si dotyčný své povolení ke vstupu zapomenul doma! Co na tom, že v továrně už jiný dělník čekal na vystřídání, co na tom, že se dotyčný s vrátným viděl denně, předpis je předpis! Nemáš průkaz? Nepustím tě!

A co teprve, když se na bývalé Nové Huti dostalo strážným té pravomoci, že mohli kontrolovat případné alkoholové opojení, ať už přicházejícího či odcházejícího dělníka! To bylo práce navíc! Vrátní stáli u své závory jako hlídací psi, pot jim tekl z čela a vůbec se není čemu divit! Vždyť posuďte sami: Zprava zloději, zleva alkoholici! To už je pořádný nápor na, zodpovědností už tak zatížené, nervy!

Vůbec netuším, jak to bude na vrátnicích vypadat, až se začne chodit do důchodu v pětašedesáti, neřkuli sedmdesáti letech! To ještě přibude další povinnost, na bedra svědomitých ochránců továren. Když museli měřit alkohol v dechu dělníků (už to nemohou), tak to byla ještě pohádka, ale když budou muset každému staršímu hutníkovi změřit krevní tlak a natočit EKG (jen aby náhodou do továrny nepustili někoho, kdo tam do svačiny umře), to bude teprve makačka!

Nevím jak vy, ale já bych nechtěl být vrátným v nějaké velké továrně. Byl bych sice oděn v slušivou uniformu, za opaskem by se mi leskla pouta a taky bych nosil obušek na zastrašení vzpurných proletářů, ale ta zodpovědnost za lidské životy by mi naháněla hrůzu! A tu by nepřekonal ani ten fakt, že jsem v továrně a mohu beztrestně buzerovat lidi, jenž na rozdíl ode mne v ní musí i pracovat.

Závěrem chci napsat, že už jsem nějaký ten pátek žádnou tovární vrátnicí neprošel a tak nemohu posoudit případné změny. A všechny majitelé továren, kteří si musí svůj majetek ochránit prosím o shovívavost, já ten článek nemyslel zas tak vážně! A vám ostatním (tedy i vrátným) přeji hezký den.