Jak jsem dostal po tlamě aneb Jsou věci, které nevysvětlíš...

Ono je tomu sice už dvacet let, ale ten nos stále bolí... Ještě dnes vidím ty velké kapky krve, na čerstvě vyleštěných parketách kasárenské světnice. Pochopili jste, jsem zase na vojně..

Bylo krátce po listopadovém přechodu z centrálně plánovaného hospodářství k tomu hospodářství plánovanému soukromými subjekty, bylo krátce po prozření některých lampasáků z komunistické euforie, živené politickým školením mužstva, bylo krátce po přechodu plukovního politruka k veliteli protivzdušné obrany a krátce před mou první dovolenkou...

Psal se prosinec 1989... Já už sloužil vlasti osmým měsícem, sledoval jsem důstojníka, který si nesl pod paží vinylovou desku s písničkami Karla Kryla (tentýž důstojník mi pár týdnů před tím zabavil sešit s Krylovými texty a vyhrožoval vojenským prokurátorem), sundával jsem ze zdí na politickovýchovné světnici (PVS) portréty pánů Jakeše, Husáka, Marxe a Žižky (člověk nikdy neví) a těšil se na první návštěvu domova...

Datum bylo dáno, domů se podívám týden po Novém roce, týden po začátku toho roku ve kterém Saddám napadne Kuvajt, českoslovenští voliči půjdou v neuvěřitelném počtu k volbám, rychlovlak TGV vytvoří světový rychlostní rekord na trati mezi Paříží a Tours a Saská Kamenice se vzdá názvu Karl-Marx Stadt a stane se opět Chemnitzem... Bylo dáno, že po necelých deseti měsících, bude svobodníku Nitkovi dovoleno navštívit domov...

Ale ten domov se mi přiblížil už v tom prosinci. Velení mého (no můj nebyl, co bych s ním taky dělal) tankového pluku se rozhodlo, že nové tanky z benešovských kasáren převezmu (mimo dalších, daleko větších odborníků) i já... Takže mne čekal týden v benešovských kasárnách.

A to bylo něco pro mne! Konečně vypadnu z té holýšovské pakárny, celý týden budu koukat na tank a uvažovat proč ho máme převzít či nepřevzít a... A moje babička se nedávno do Benešova přestěhovala, tak ji pošlu telegram a určitě mi přinese nějaký proviant  Vždyť já už tak dlouho trpím hladem! A možná dostanu i nějakou tu korunu!

Do Benešova jsme dorazili někdy kolem oběda a velice rychle jsem vystřízlivěl. Tam se stále odehrávala ta nepředstavitelná gumová pakárna a kontrola hned po příjezdu, byla opravdu děsná. Nějaký sněžný major nám hned po příjezdu zkontroloval jak máme uvázány "kanady", jestli máme dobře přišité knoflíky u saka a jestli jsme řádně oholeni. Voják má být správně oholen, nebo ne?

Babička se ozvala, přinesla mi na bránu balík s proviantem a pozvala mě na nedělní oběd. A kupodivu jsem na tu neděli dostal vycházku... Kromě babičky mne na bráně čekal i důstojník se žlutými provázky a s pravítkem, kterým mi měřil délku vlasů. Po krátkém měření a ještě kratším stříhání, jsem se na to nedělní pečenou husu dostal.

Po opravdovém dlabanci, o kterém jsem mohl ve vojenské kuchyni jen snít, jsem se vydal do benešovských hospod... A tam jsem potkal několik spolubojovníků, kteří neměli to štěstí a jelikož byli benešovské babičky prostí, nedostali vycházku a tak utekli.. A bylo jich více a někteří byli opravdu hodně veselí! A dopadlo to, jak to dopadlo...

Asi tři kluci se poněkud poškorpili s novodobými policajty (nebo to byli ještě příslušníci?) a trochu se pobili... A oni strážci zákona si to nenechali pro sebe a šli žalovat do kasáren. Ten tajtrlík se šňůrami se rozhodl, že to vyšetří a chtěl vidět všechny, kdo měli vycházku. A já se trochu ozval, vždyť já měl vycházku a tu potyčku vyvolali kluci, co byli venku načerno!

A tak jsem to řekl... A to bylo to poslední, co jsem ten večer řekl... Jen jsem viděl nataženou ruku jednoho vychodňárského inteligenta a potom už jen svou nulku na parketách... A že té krve vyteklo, nikdy jsem netušil, že se jí v nose tolik skrývá! A potom to šlo ráz na ráz... Nástup pluku, prohlídka vojáků, Nitkův rozbitý čenich, jediná pryčna v posádkové věznici pro sedm zadržených, zabavené tkaničky a... Všichni byli v pohodě, jen já jsem se do konce vojny nezbavil nálepky debila, který se bije s policajtama..

Pozor, nebylo to mezi ostatními vojáky, ale do konce vojny mne tak viděl jediný důstojník, kterého jsem si vážil a kterému jsem to nikdy nevysvětlil... (nevím, nebylo kdy?). On měl průšvih a spojil si ho s tím blbem, kterému podepsal vycházku... Vždyť ho viděl, měl rozbitou hubu!

Tak nevím, měl jsem to panu nadporučíkovi vysvětlit, nebo jsem měl držet tu svou rozbitou hubu a koukat, jak mě všichni vidí? A vůbec, proč mi to dnes tak vadí a proč ještě dnes chci to, aby se nadporučík Hedeja dozvěděl, že za jeho průšvih v Benešově opravdu nemůžu. Že mi ta krev vytekla až v době, kdy postižení policajti už dávno ochutnávali novinku, jakou byl v té době třeba hamburger...

A vůbec.... Přeji hezký den!

PS. Další články z vojny najdete zde.