Jak jsem se neubránil službě aneb Modrá by byla dobrá...

Stačilo tak málo! Stačilo nepřečíst u očaře ty správná písmenka, stačilo onemocnět žloutenkou, stačilo si uhnat jeden malý infarkt, stačilo ohluchnout, onemocnět Ebolou či míti ty správné známé....

A už jsem zase na vojně, vlastně před vojnou a to u odvodové komise... Psal se rok 1988, já už konečně odmaturoval a začal jsem si zvykat na denní docházku do továrny. A taky jsem si začal zvykat na to, že se brzy ozvou vojenští páni... A ozvali se velice rychle!

Jednoho krásného říjnového dne (nebo to bylo v listopadu?) nás čekal ODVOD! Jak já se na ten den těšil, už několik let jsem se na něj připravoval a ve svých myšlenkách jsem jej šrouboval k absolutní dokonalosti. Vždyť jak já záviděl těm mladým klukům den, kdy chodili po městě s nádhernými kyticemi v klopě (vlastně na riflové bundě), Záviděl jsem jim zástupy holek, které se jim na dlouhé stuhy, visící z těchto okras a volně vlající ve větru, podepisovaly!

A co teprve ten večer, kluci seděli v hospodách a po zavíracích hodinách vyráželi do ulic... V rukou třímali malířskou štětku, jeden dobrovolník nosil kbelík s vápnem a během chvíle vyzdobili ulice města všelijakými říkankami a různými trefnými narážkami. Ono to bylo skoro jako dnešní graffiti (opravdu skoro, neboť dnešní graffiti postrádají ten vtip), ale první déšť to smyl.

Jenže... Jenže malování vápnem nám bylo přísně zakázáno a dobrovolní Supermani z pomocné stráže VB, to opravdu ohlídali! Ale na to jsem si už zvykl, neboť nám ten rok bylo zakázáno i Poslední zvonění (taky dlouho plánované) a bylo přikázáno to, jak má vypadat maturitní tablo (samozřejmě dlouho zpracovávané)...

Ale zpátky k odvodu. V jednom kulturním domě v Novém Jičíně se sešly okresní špičky ČSLA, několik vojenských Cvachů a mnoho budoucích odvedenců... Po krátkém úvodu, kde nám jeden soudruh důstojník vylíčil krásy života v kasárnách, jsme se začali podrobovat lékařské prohlídce. To vám byla věc! Zvážili nás, změřili nás, tlakoměrem zjistili, jestli budeme schopni přijmout zprávu o našem odvedení a s velkým zájmem zjišťovali, zdali nemáme hemoroidy a jestli by nám neslušela případná obřízka.

A bylo to, všem nám byla řečena formulka: Schopen - Odveden! Vlastně všem ne, jeden branec, který v šesti letech prodělal dětskou obrnu a od té doby se pohyboval jen o berlích, dostal rok odklad.... Ale to ostatní bylo skoro, jako v mých plánech! Krásná kytice s dlouhými stuhami zdobila mou hruď, holky se podepisovaly, pivo teklo proudem a v práci jsem na to dostal placené volno! Jen ten kbelík s vápnem chyběl!

Dnes se na to vzpomíná dobře, ale tehdy to zase tak veselá vyhlídka nebyla! Dva roky zavřený v kasárnách, dva zbytečně zabité roky ve kterých se (to jsme ale ještě nemohli tušit) psaly dějiny.

Jedna věc mi ale dodnes vrtá hlavou. Vždyť to bylo tak jednoduché, stačilo umět mluvit, mít všechny končetiny a srdce bijící v tom správném rytmu. Stačil jeden pohled odvodového felčara a jeho dobrozdání, že při nácviku pochodového kroku neumřu a byl jsem vojákem! Tak kde se vzali všichni ti držitelé modrých knížek, kteří se po listopadu 89 vyrojili?

Vždyť kdejaký celebrita se v různých televizních pořadech pochlubil tím, že byl při odvodu shledán neschopným a tudíž je vlastně skoro invalida! Tolik lidí se chlubí tím, jak to bylo jednoduché na verbíře vyzrát, až se divím že na té vojně vůbec někdo byl!

A nejvíce mne to překvapuje u vrcholových sportovců! Vždyť i někteří z nich měli Modrou knížku, takže vlastně měli potvrzení o tom, že jejich zdravotní stav nedovoluje dělat čelem vzad a přitom předváděli světu kvalitní sportovní výkony! A co teprve sportovní komentátoři? Všiml jsem si několika sportovních mudrlantů kteří se chlubí tím, že v mládí aktivně sportovali, snažili se makat až se jim za patami kouřilo, ale jedním dechem dodávají, že mají Modrou knížku!

Všichni tito společenští nadlidé se vlastně chlubí tím, že při odvodovém řízení podváděli! Dělají si legraci z armády, smějí se neschopnosti vojenských správ, ale neuvědomují si jednu věc... Oni se tím vlastně vysmívají těm, kteří na tu vojnu narukovali, těm kteří mohli být skoro slepí a přesto se dostali do kasáren, těm kteří to prostě nezvládli, tak dokonale jako oni...

Dnes se všichni smějí lampasákům, vojenské pakárně a dalším armádním výstřelkům. To je samozřejmě v pořádku a já to dělám velice rád, ale chlubit se tím, že já jsem dostal tu knížku správné barvy nějakým podvodem je tak trochu facka těm, kdo to štěstí neměli. A těch je drtivá většina! Přeji hezký den...